Jan Mráček: Česká filharmonie je slavná hřejivým tónem smyčců

Jan Mráček od dětství patří mezi výrazné talenty své generace. Studoval u Magdalény Mickové, později u Jiřího Fišera a pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka. Mezi jeho největší úspěchy patří 1. místo v soutěži konzervatoří z roku 2008 a o rok později vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec. Stal se nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského Jara 2010 a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera ve Vídni. V roce 2011 se stal nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Na post koncertního mistra České filharmonie ho pozval Jiří Bělohlávek. Tento post zastává od roku 2016.

Jan Mráček|foto:Veronika Paroulková, Český rozhlas

 „Nejhorší je hrát, protože musím, pro peníze. To mi vždy říkala máma: "Nikdy nehraj, abys tím musel vydělat, vždycky hraj pro radost,“ vzpomíná a dodává, že se celou svoji dosavadní kariéru snaží touto myšlenkou řídit. „Člověk musí sloužit muzice. Nikdy nesmí muzika sloužit interpretovi,“ dodává. A zatím se mu daří těmito radami řídit. Hudbu má nejen jako povolání, ale také jako životního koníčka - jako něco, co ho baví, co je jeho posláním, jak říká. Se souborem Lobkowitz trio, ve kterém hraje, právě natočil CD, čerstvě má za sebou natáčení Mozartova druhého houslového koncertu ve Vídni s ORF a dirigentem Howardem Griffithsem v rámci Orpheum Stifftung a samozřejmě působí ve své domovské České filharmonii. Popisuje spolupráci s jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a dodává, že si dovede představit, že ho jednou na šéfovském stupínku vystřídá Jakub Hrůša: „To je obrovský kumštýř!“ netají se obdivem k našemu úspěšnému umělci. Taktovka přitom láká i jeho samotného. A první dirigentská příležitost už se mu dokonce rýsuje, čeká ho v únoru 2023.

Co se repertoáru týče, přiznává, že srdcem je v romantismu, i když jeho záběr je samozřejmě širší. Rád a hodně hudbu poslouchá, často v autě, ale vybíravý není. Vedle cédéček si běžně pouští skladby ze sociálních platforem a ani netrvá na výběru konkrétních interpretů. Jak přiznává, větší význam přikládá skladbě jako takové. A při té příležitosti vzpomíná třeba na své první setkání s druhou Mahlerovou symfonií. „Když jsem pak přišel do hotelu, nemohl jsem přestat brečet. Mahler je jeden z mála, ne který se dotkl Boha, ale Bůh se dotkl jeho.“