Jiří Ludvík: Pracovní nástroje vždycky s sebou!

Jiří Ludvík

Co má touto větou prezident Hudebního festivalu Znojmo Jiří Ludvík na mysli, jsem jako Středočech nepochopil hned. Zazněla ve chvíli, kdy jsme popíjeli uvítací deci bílého vína, Jiří mne zval na prohlídku svého sklípku a vinohradu, a já nevěděl, kam odložit sklenku.

Návštěvu u Jiřího Ludvíka vysílá Český rozhlas D-dur 13. a 14. 7. od 8:00.

Podle pokynu jsem jí tedy pevně uchopil, do druhé ruky jsem vzal mikrofon, a tak jsme prošli Jiřího venkovskou usedlost v obci Popice u Znojma, jeho sklepení, kde ve vzácných lahvích odpočívají ještě vzácnější poklady, prošli jsme vinohrad, i okolí Popic, kde rostou meruňky a volně se popásají zajíci a ovce.

Jiří Ludvík

Tu větu z nadpisu ovšem Jiří Ludvík mnohokrát osvědčil i coby festivalový prezident. Nikdy jsem ho nezažil jako managera sedícího v pohodlí klimatizované kanceláře a udílejícího pokyny do mobilního telefonu. Naopak, je-li třeba něco zařídit, spravit, vyjednat, zorganizovat, je pan Ludvík vždy v první linii. Ať už je to likvidace bleskové potopy, která vnikla do jízdárny Louckého kláštera. Ať už je třeba vylézt do výše osmnácti metrů a opravit scénickou dekoraci v podobě umělého stromu. Ať už je to jednání s dělostřelci – účastníky repliky bitvy u Znojma, kteří nedodrželi dohodu a namísto přestávky spustili kanonádu v polovině druhého dějství Dona Giovanniho; jednání, z něhož se Jiří Ludvík vrátil s monoklem…

O to víc jsem si vážil příjemného času, který mi Jiří poskytl a během kterého jsem se dověděl leccos o víně a lidech, co ho pěstují, o minulosti a současnosti znojemského regionu, o hranicích mezi lidmi i hudebními žánry, které se daří stírat, o smělých plánech festivalové dramaturgie. A ovšem i o hudbě, která zní na Jiřího přehrávači. Pokud právě nepracuje na svém vinohradu a nevyřizuje-li zrovna jeden ze čtyř set e-mailů, které mu denně chodí…