Leoš Janáček v Roce české hudby 2024
Žaden stařec, žaden věřici. Známé Janáčkovo vyjádření reagovalo na recenzi po premiéře Glagolské mše. Opravdu. I když je v roce 2024 skladatel, narozený 3. července 1854, už stosedmdesátiletý, je ještě stále moderní. Stanice D dur to připomíná víkendovým vysíláním širším kontextem, ale především jeho hudbou.
Po sedmdesátce hudba Leoše Janáčka, vyzrálá a zcela originální, definitivně dospěla ke zkratkovité vášnivosti. Dodnes se jeví jako mladická a vzrušující a hlavně stále moderní. Úsečná hudební řeč, jedinečná invence, dramatismus vycházející z nápěvků mluvy, emotivní lyrismus i folklorní vlivy, to jsou hlavní charakteristiky stylu, který z Janáčka jednou provždy dělá solitérní a nenapodobitelnou osobnost světové hudby.
Sobotní i nedělní čtyřhodinové dopolední vysílání otvírá jedna ze skladbiček z památníku pro Kamilu Stösslovou z posledního roku života Leoše Janáčka. Je napsaná pro harmonium. Její název Čekám Tě! upomíná na sílu inspirace, kterou pro skladatele po léta v nerovném, a přece tak podnětném vztahu ztělesňovala jeho o mnoho let mladší přítelkyně.
Janáček byl dlouhá léta okolím vnímán především jako sbormistr, publicista, folklorista, rusofil a vlastenec, pedagog… a k tomu také jako skladatel, sice samorostlý, ale přesto nepřesahující další brněnské hudebníky. Do města, tehdy jazykově převážně německého, přišel z Ostravska, z rodných Hukvald, v jedenácti, roku 1865, jako žák a chrámový zpěváček kláštera augustiniánů. Až na nedlouhá studia v Praze, Lipsku a Vídni už zůstal Brnu po celý život věrný. Později se stal nejen učitelem, ale i ředitelem tamní varhanické školy. Jeho první opravdu výrazné dílo mělo však premiéru až v roce 1904, kdy mu bylo padesát.
Ve vysílání zaznívají mnohé jeho skladby, určitě i ty méně známé – nikoli nutně chronologicky a navíc některé z nejznámějších naopak vůbec. Jsou to, vedle scén z oper, mimo jiné Balada blanická a Lašské tance, kantátová díla Na Soláni Čarták, Věčné evangelium, Otče náš a Amarus, klavírní cyklus V mlhách, z komorních děl Concertino i Capriccio a Mládí a Pohádka, z vokální tvorby Čtvero mužských sborů moravských, Maryčka Magdonova, Hradčanské písničky nebo Potulný šílenec… A pochopitelně je zařazen i jedinečný písňový cyklus Zápisník zmizelého, spíše monodrama, a pak i světsky neliturgická Glagolská mše.
Ačkoliv Leoš Janáček patří rokem narození spíše ke generaci Antonína Dvořáka, jeho tvorba náleží k nejvýraznějším počinům hudby 20. století, a tím řadí svého tvůrce ke skladatelům až o dvě generace mladším.
Byl o 13 let mladší než Dvořák. Znali se osobně, seznámili se během Janáčkových studií na pražské Varhanické škole v roce 1874 nebo 1875. Mezi oběma hudebníky se časem vyvinulo přátelství: a to tak úzké, že Janáček často uváděl i dirigoval v Brně Dvořákovy skladby, ale také spolu dokonce podnikali výlety po Čechách. I proto ve vysílání zazní také jedna melodie z Dvořákova cyklus Ze Šumavy.
Vysíláme na D-dur o víkendu 15. a 16. června od 8:00 do 12:00 s reprízami po půlnoci.
