Na návštěvě v muzeu hudby
Národní muzeum, letos dvousetleté, na konci října otevře zrekonstruovanou hlavní budovu na Václavském náměstí. Tam však ve sbírkách přebývají hlavně motýli, nerosty a další přírodniny. Snad tam zůstala i velrybí kostra. Hudební nástroje a všechny noty a dopisy hudebníků jsou jinde.
Stanice D-dur je první říjnový víkend na návštěvě v Českém muzeu hudby, které sídlí na Malé Straně, jeho detašovaná pracoviště pak ještě na dalších místech. Hudební muzeum není součástí Národního muzea úplně od jeho počátků, ale hudební sbírky v ctihodné instituci založené roku 1818 budovány od počátků jsou. Nejprve to byly hudební nástroje, pak i dokumenty a nejpozději zvukové nosiče.
Muzeum Antonína Dvořáka teď nabízí dočasnou výstavu s názvem Hříšné radosti. Zbožného umělce představuje z lidské stránky - jako milovníka dobrého jídla, který si rád dopřával švestkové knedlíky, jako kuřáka i jako hráče karetní hry darda. Tedy ne jako předlohu pomníku stojícího před Rudolfinem. I na to přijde během návštěvy řeč.
Vysílání otevírá a uzavírá zvuk stařičkého hracího strojku, který klopotně přehrává píseň Kde domov můj a nějakou lidovou písničku. Muzikolog Ivan Poledňák hovoříval v souvislosti s hudbou o diachronně synchronním kontinuu – a synchronizace tónů mezi sebou v podání tohoto speciálního hudebního automatu výrazně kulhá. Co přesně hraje, poznat tedy skoro není; ale je ro roztomilé.
Během návštěvy v Národním muzeu – Českém muzeu hudby bude však ve vysílání znít ze sta procent hudba, která nekulhá. Povětšině díla českých klasiků. Ta a těch, o nichž se zrovna hovoří, ale i další. Třeba tvorba Dvořákových málo uváděných současníků i jeho vlastní tvorba, včetně Moravských dvojzpěvů, hudba jeho přítele Johannesa Brahmse, symfonická báseň V Tatrách a Jihočeská suita od Vítězslava Nováka, něco od Janáčka, něco od Františka Škroupa, Smetanovy smyčcové kvartety, Má vlast pro čtyřruční klavír…
Návštěva je v rukou tří muzikoložek. Hudebně-historickým oddělením nás provede jeho vedoucí Markéta Kabelková, místnostmi věnovanými na Karlově Antonínu Dvořákovi Veronika Vejvodová a expozicí Muzea Bedřicha Smetany na nábřeží u Vltavy Sandra Bergmannová. Výběr hudby se v tomto případě dotýká hlavně předmětu činnosti jednotlivých složek. Ale těžko si představit, že by někdo pracoval ve Smetanově muzeu a neměl rád Smetanovu hudbu. Takže se výběr určitě týká i takových skladeb, které se kolegyním líbí.
