Opera Nagano se nepodbízí

6. květen 2004

V pražském Stavovském divadle se 8. dubna uskutečnila dlouho očekávaná premiéra opery Martina Smolky Nagano. Přiznám se, že mé očekávání bylo plné obav. Informace, které jsem měl před premiérou, nevylučovaly možnost, že se autoři neubránili pokušení "oslovit nejširší publikum způsobem jemu blízkým", jinak řečeno, že se budou podbízet.

Hned první scéna mne ale uklidnila. Nagano je dílko, které se nepodbízí nikomu: jak skalní milovníci hokeje, tak vyznavači opery jsou tu důkladně testováni ve schopnosti tolerance. A nejvíce ze všeho čeští "vlastenci", protože naše národní charakterové vlastnosti jsou tu parodovány nejdrsněji.

Představení jako celek je nabito libretistickými (či spíše scenáristickými) nápady Jaroslava Duška. Některé slovní hříčky jsou skutečně geniální. Režisér Ondřej Havelka to neměl snadné, protože děj opery je někdy hodně "řídký", bez klasické zápletky (například převážnou část prvního dějství vyplňuje "rozcvička"). Přesto je představení velmi zábavné, na operní poměry až neuvěřitelně.

V hudbě Martina Smolky lze vystopovat tři komponenty. Prvním jsou minimalistické orchestrální "koberce", již důkladně vyzkoušené v nejrůznějších žánrech, včetně filmové hudby, které se k mnohdy bizarnímu dění na scéně výborně hodí. Měl jsem však pocit, že tohoto principu skladatel nadužívá a že si někdy až příliš ulehčuje práci. Minimalistická hudební faktura navíc vyžaduje strojově přesnou práci orchestru, která se ovšem nekonala. Rytmická preciznost je Achillovou patou většiny českých orchestrů. Pohled, který se mi z balkonu naskytl na bicistu laxně plácajícího rukou do conga, je opravdu žalostný. Druhou složkou Smolkovy hudby jsou pasáže témbrové, využívající všechny moderní zvukomalebné prostředky. Hymnický závěr druhé třetiny patří díky velkolepé, barvami přetékající orchestrální sazbě k opravdu silným momentům opery. Škoda, že takto "prokomponovaná" není celá opera. Třetí složkou je parodovaný operní styl, záměrně nadsazený a patetický. Tato místa jsou hudebně nejhodnotnější. Smolka tu prokazuje na dnešní poměry nadstandardní melodickou invenci, velmi inteligentní zacházení s textem. Dává také nejvíce příležitostí pěvcům, kteří jsou v tomto stylu "jako doma", a jejich výkony znějí přesvědčivě. Jmenujme výborného Václava Siberu v roli Milana Hniličky, Libuši Vondráčkovou, která tu má dokonce trojroli, a kontratenoristu Jana Mukuška, jejichž výkony v opeře vynikají, ale nikoli výrazně, protože úroveň všech zúčastněných pěvců je velmi dobrá.

Scéna z opery Nagano

Za kompozičně problematický považuji nepřesvědčivý závěr opery, v němž se nejsilněji vnucuje pocit, že autor "už to chtěl mít z krku". Takovou přirozenou touhu prožívá každý skladatel, který se po několika stech stranách partitury přibližuje k závěrečné dvojčáře, a je ji nutno překonat, což se v tomto případě ne tak docela podařilo.

Konstatujme, že Národnímu divadlu vyšel riskantní kousek, který by mohl mít u velké části českého publika (tedy u té méně upjaté, která má smysl pro humor) zasloužený úspěch. O funkčnosti titulu za hranicemi Čech si troufám pochybovat, protože sebeironizující národní akcent bude za hranice těžko přenositelný. Ale kdo ví, třeba budeme Naganem jednou ještě překvapeni. A jde též o dílo popularizační: po jeho zhlédnutí jsem poprvé v životě dostal chuť jít se podívat na hokej.

autor: LH
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.