Operní klasik Giuseppe Verdi
Poslední lednový víkend znějí ve vysílání stanice D dur árie, sbory a scény z oper skladatelů 19. století. Především jde o nahlédnutí do díla Giuseppe Verdiho, jehož dlouhý život se uzavřel před 125 lety. Ale širší kontext mu vytvářejí mistři italského belcanta, francouzští romantici i Richard Wagner. Vysíláme 24. a 25. ledna 08:00-12:00.
Od Beethovena k impresionismu… To je skoro celé století, na jehož proměňujícím se pozadí se odvíjel život Giuseppe Verdiho a během něhož vznikala jeho hudební dramata. Dramata s velkými příběhy, které nenechávají diváka chladnými, dramata, která vedle vhledu do nitra člověka obsahují i strhující davové scény a dramaticky působivé výjevy, podněcující emoce a empatii. Verdi se narodil 10. října 1813 a zemřel 27. ledna 1901. Jeho současníky byli Rossini, Donizetti, Bellini, Bizet, Gounod a mnozí další, ale samozřejmě také Richard Wagner, který byl stejný ročník, a z těch mladších samozřejmě rovněž Giaomo Puccini. Zvláštní pozici mezi nimi zaujímá Arrigo Boito. Nejenže je jako skladatel autorem krásné opery Mefistofeles, ale jako skvělý libretista se podílel na dvou Verdiho posledních operách, textově i hudebně těch nejlepších, nejméně konvenčních – na Otellovi a Falstaffovi.
V profesionálního hudebníka dozrál Verdi v Bussetu, v městečku nedaleko jeho rodiště, kde v roce 1828 tamní filharmonie zahrála jeho skladbu, kde se roku 1836 stal učitelem hudby a kde se oženil s dcerou svého dobrodince, s Margeritou Barezzi. Manželka i dvě malé děti však záhy zemřely. O deset let později už Verdi žil s Giuseppinou Strepponiovou, dlouholetou přítelkyní, interpretkou úlohy Abigail v jeho první nejúspěšnější opeře Nabucco. Měla za sebou nedlouhou, ale významnou pěveckou dráhu – koncem třicátých let byla v oboru belcanta v Itálii skutečnou celebritou, interpretovala hlavní role v Belliniho, Rossiniho a Donizettiho operách. V roce 1848 Verdi, už jako docela úspěšný autor, koupil několik kilometrů od Busseta – v Sant´Agatě – dům a pozemky. Se svou životní partnerkou se tam nastěhovali. Verdiho vila, obklopená polnostmi a velkou zahradou, je dodnes ztracena ve venkovské krajině. Byla místem, kde napsal větší polovinu z úctyhodného počtu svých děl, místem, kam se vracel z cest. Uchýlili se tam určitě i proto, aby unikli klevetám v Bussetu. Nebyli totiž sezdáni. Svatbu měli až v roce 1859.
Za vyvrcholení Verdiho celoživotního operního díla byla v době před Otellem a Falstaffem po Traviatě a Rigolettovi právem považována Aida. Psal ji jako zralý osmapadesátiletý autor, a to na objednávku pro nové operní divadlo v Káhiře, otevřené předtím v roce 1869 při příležitosti oslav zahájení provozu v Suezském průplavu. Prusko-francouzská válka zpozdila výrobu kulis, a tak se tam premiéra Aidy, opery se starověkým egyptským námětem, konala v roce 1871 až na Vánoce, 24. prosince. První představitelkou titulní role měla být česká sopranistka Teresa Stolzová. Kvůli zmíněné válce však ani ona ani Verdi do Egypta neodcestovali a premiéru zpíval někdo jiný. Stolzová ztvárnila Aidu až při evropské premiéře v února 1872 v milánské Scale.
A ve vysílání samozřejmě nemůže chybět ani „Va, pensiero“ (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…), slavný sbor z Verdiho Nabucca. Vášnivě strhující, naléhavě rytmizovaná melodie se i díky textu stala osvobozeneckou písní zpívanou po celé Itálii. Lidé tehdy toužili po osvobození z rakousko-habsburské moci a po sjednocení Itálie a opera o osvobození Židů z babylonského zajetí s jejich náladou korespondovala skoro zázračně. Nabucco měl premiéru v roce 1842. Byl to Verdiho první úspěch, který ho zachránil pro návrat na dráhu skladatele, málem již po dvou prvních, nepříliš úspěšných operních pokusech opuštěnou.
ČRo D-dur, sobota a neděle 24. a 25. ledna 2026 od osmi do dvanácti, s reprízou o půlnoci.
