Pelléas a Mélisanda z milánské La Scaly
Opera Pelléas et Mélisande vychází ze stejnojmenného dramatu vlámského symbolisty Maurice Maeterlincka. Je reflexí své doby, jejíž kulturní, umělecké a myšlenkové klima vyjadřuje „Fin de siècle“.
Děj se odehrává ve fiktivním mytologickém království Allemonde. Kulisou je zchátralý hrad s temnou tísnivou atmosférou, ve kterém žije král Arkel se svou snachou, vnukem Pelléasem a jeho nevlastním bratrem Golaudem. Ten náhodně potkal v lese Mélisandu, tajemnou křehkou dívku, do které se zamiluje a pojme ji za svou choť. Když přivede Mesalindu na hrad, jejímu podivnému kouzlu podlehne i Pélleas, který se ale nečitelnosti Mélisandy bojí a chce hrad i tajemnou bytost opustit. Mélisanda miluje Golauda i Pelléase, každého svým způsobem. Příběh milostného trojúhelníku má tragické vyústění. Nejprve je v návalu žárlivosti rukou svého bratra zavražděn Pelléas, Mélisanda končí svůj život narozením Golaudova dítěte. Světlo a tma, smrt a zrození a řada dalších symbolů je přítomna na pozadí děje.
Autor dramatu Maurice Maeterlinck se vyjádřil, že děj pro něho není jádrem dramatu, ale odehrává spíše v nejasných náznacích a záměrem bylo spíše „sestoupit hlouběji do lidského vědomí“. Debussy se s dramatem Pelléas a Mélisanda setkal v roce 1893, když v květnu navštívil jeho premiéru v divadle Bouffes-Parisiens. Bylo to v době, kdy už delší dobu uvažoval o vytvoření opery. Představy tehdy jedenatřicetiletého skladatele o podobě budoucího díla byly poměrně novátorské, do jisté míry měla být spíše popřením tradice než návazností na ni. Názor si tříbil i opakovanými cestami do Bayreuthu, nicméně přestože si Richarda Wagnera a jeho děl považoval, jeho estetický názor byl odlišný: „člověk by se měl ve své tvorbě ubírat za Wagnera, a ne v jeho stopách“.
Debussyho velice zaujal příběh i pojetí Maeterlinckova dramatu, které korespondovalo s jeho představou o ideálním námětu pro zamýšlenou operu. Vyjádřil to následovně: „Pelléasovo drama, které navzdory své snové atmosféře obsahuje mnohem více lidskosti než všechna takzvaná „živá“ témata, se mi zdálo, že úžasně odpovídá tomu, co jsem chtěl. Byl tam magicky evokativní jazyk, jehož citlivé nuance mohly najít své pokračování v hudbě a orchestrálním zvuku“. Rozhodnutí, že právě tento příběh bude základem pro budoucí libreto, bylo rychlé a bez pochybností. Už v srpnu 1893 kontaktuje skladatel Maeterlincka s žádostí o povolení zhudebnit Pelléase a Mélisandu. Svolení dostane a začne na díle pracovat. V listopadu Debussy navštíví Maeterlincka v Gentu, aby osobně nastínil své představy o nutných úpravách pro verzi operního libreta. Dramatik dovolí provádět škrty, kdekoli to skladatel bude považovat za nutné. Práce na opeře se ovšem brzy ukáže jako extrémně zdlouhavá a několikrát se zastaví. V srpnu 1895 je partitura první verze sice hotová, ale Debussy není spokojen a v práci pokračuje. O tři roky později se stal dirigent André Messager šéfem v pařížské Opéra-Comique a poté, co si vyslechl úryvky z Debussyho opery, vyjádří zájem o její světovou premiéru v tomto divadle.
Uplynuly další tři roky - v květnu 1901 písemně stvrzují Albert Carré, ředitel pařížské Opéra-Comique a Debussy, že premiéra Pelléase a Mélisandy bude v následujícím roce. Skladatel poté dokončuje orchestraci, dílo ještě reviduje a vytváří klavírní výtah. Hned na počátku zrodu inscenace ale dochází k problému kvůli obsazení role Mélisandy, kterou Debussy předběžně slíbil Maeterlinckově partnerce Georgette Leblanc. Z rozhodnutí ředitele a režiséra Alberta Carré je ale obsazena mladá a úspěšná skotská sopranistka Mary Garden. Maeterlinck se poté pokouší inscenaci zabránit právní cestou s odvoláním na údajně neoprávněné změny textu a veřejně se od nastudování distancuje. Problémy provázely celý dlouhý zkouškový proces, stylová odlišnost i určité specifické nároky si vynutily další zásahy skladatele do partitury. Generální zkouška se odehrála za přítomnosti Maeterlinckových příznivců, kteří vytvořili velice nepřátelské klima.
Premiéra 30. dubna 1902 v Salle Favart v Opéra-Comique proběhla sice už v poklidné atmosféře, ale reakce publika byla spíše zdrženlivá a ani recenze se nevyjadřovaly pochvalně. Nová opera ale zaujala mladé pařížské diváky, pro které se stala její návštěva kultovním objektem. Dílo se nakonec dočkalo zaslouženého úspěchu, který rostl s každým představením. Debussy vytvořil mimořádně působivou hudbu výstižně ztvárňující prchavé okamžiky emotivního příběhu. Opera Pelléas a Mélisanda se stala samozřejmou součástí živého operního repertoáru a platí za reprezentativní dílo moderní hudebně dramatické tvorby.
V záznamu představení v Teatro alla Scala 22.dubna 2026 zpívají:
Bernard Richter (Pelléas), Sara Blanch (Mélisande), Simon Keenlyside (Golaud), Marie-Nicole Lemieux (Geneviève), John Relyea (Arkel), Allegra Maifredi (Yniold), Zhibin Zhang (Lékař), Geunhwa Lee (pastýř). Sbor a orchestr Teatro alla Scala řídí Maxime Pascal
