Verdiho zapomenutý a znovuobjevený Stiffelio

Stiffelio vznikal jako v pořadí 16. opera tehdy sedmatřicetiletého Giuseppe Verdiho. Po předchozí opeře Luisa Millerová, která je v jeho jevištní tvorbě do určité míry zlomovým dílem, zvažoval skladatel jako námět na další operu román Victora Huga Král se baví (Le roi s'amuse ). Libreto k ní měl napsat Salvadore Cammarano a společně také uvažovali o možnosti vytvoření opery Král Lear – na velké shakespearovské téma, na které Verdi už poměrně dlouho myslel. Nakonec oba záměry opustil – ten první na čas, později vznikl na jeho námět Rigoletto, druhý definitivně.

Nápad na operu Stiffelio vzešel od Verdiho libretisty Francesco Maria Piaveho. Libreto vychází z francouzské komedie autorů Émile Souvestre a Eugène Bourgeois s názvem  Pastor, aneb Evangelium a domov. (Le Pasteur ou L'Évangile et le foyer). Verdi reagoval na návrh nadšeně, prohlásil jej za „dobrý a vzrušující“. Skladatel už měl zřejmě dost konvenčních témat a to současné a nadčasové, které řešilo opravdový lidský příběh s jádrem morální citlivosti pro něho mělo určitou přitažlivost, takovou, která ostatně o něco později vedla Verdiho k La traviatě. Mezi březnem a květnem 1850 vedli oba autoři intenzivní diskuse, které vyústily v první náčrt opery Stiffelio.

Skladatel uzavřel smlouvu se svým nakladatelem Ricordim, kterému přenechal rozhodnutí o místě premiéry. Než k ní ale došlo, čekala oba autory strastiplná cesta plná ústupků.  Byli předvoláni před předsedu divadelní komise, který tlumočil požadavky cenzora na změny, jejichž nesplněním hrozil zákaz uvedení inscenace.  Moderní, „realistická“ témata byla v italské opeře té doby z hlediska publika téměř nepřijatelná a pro katolickou Itálii byl považován za nepřípustný příběh, ve kterém je hlavní postavou ženatý pastor, žádající rozvod po zjištění cizoložství své manželky a finální scéna s odpuštěním při bohoslužbě slovy citovanými z Nového zákona. Ač neradi, museli Verdi i Piave požadavkům ustoupit a celý zkouškový proces probíhal pod kritickým dohledem cenzury. Premiéra díla, které nesmělo být provedeno ve verzi, za kterou by se autoři mohli zcela postavit se konala 16. listopadu 1850 v Teatro Grande v Terstu (dnes Teatro Verdi Trieste).

Úspěch se z pochopitelných důvodů nedostavil – forma celku i fabule utrpěly cenzurními zásahy a i sám příběh byl pro konzervativně založené operní publikum poměrně šokující. Navzdory tomu projevily i po nezdaru premiéry v Terstu zájem uvést dílo také další italské scény.  Vždy ale nastaly problémy s místní cenzurou a byly požadovány změny - libreto bylo pro následující obnovené inscenace přepracováno a dokonce byla vynechána i část Verdiho hudby. V roce 1851 byla uvedena revidovaná verze opery ve Florencii pod názvem Guglielmo Wellingrode. Verdi byl natolik rozhořčený zacházením s operou a změnami, které nebyly s ním a libretistou předem odsouhlaseny, že v únoru 1856  vyslovil nesouhlas s dalším uváděním. Nakladatel Ricordi stáhl existující partitury z archivů divadel. Verdi, který si své hudby považoval, převzal její velkou část do své pozdější opery Aroldo (1857), odehrávající se v době křižáckých válek. Ačkoli byla premiéra přijata dobře, upadl Aroldo poměrně brzy v zapomnění.

V polovině minulého století se stal Verdiho Stiffelio předmětem zájmu muzikologů a operních inscenátorů. Zjistilo se, že partitury, které Ricordi stáhl před téměř sto lety z archivů divadel byly sice během 2. světové války při bombardování Milána zničeny, nicméně objevily se zapomenuté a Ricordimu nevrácené exempláře a konečně v roce 1992 byly ve Verdiho pozůstalosti objeveny rukopisné skici, což umožnilo rekonstrukci partitury v původní verzi.  Došlo tak k revidovanému vydání díla v podobě, jakou autoři původně zamýšleli.  Pro návrat Stiffelia na operní jeviště mělo klíčový význam uvedení v newyorské Metropolitní opeře taktovkou Jamese Levina v roce 1993.