Protikladné dirigentské legendy

Dirigentská profese je velmi mladá, mnozí nedoceňovali její roli, dokud nepřišla generace velkých dirigentských osobností. Do ní patřil téměř jako zakladatelská osobnost Arturo Toscanini (1867 – 1957), italský dirigent a nejslanější dirigent své doby. Byl pověstný velkými a do té doby nebývalými nároky při zkouškách, ale také tím, že všechno řídil zpaměti. Začínal v milánské Scale, ale postupně se dostal k až k Newyorské filharmonii, Metropolitní opeře a procestoval také mnoho evropských zemí. Od začátku měl zásadový postoj proti fašismu, a když emigroval do Ameriky, přímo pro něj sestavila Národní rozhlasová společnost (NBC) symfonický orchestr, který pak pravidelně řídil ve stovkách přímých přenosů. Byl temperamentní a v nárocích nekompromisní. Za jeho protipól mnozí považovali o něco mladšího Wilhelma Furtwänglera (1886 - 1854), nejslavnějšího německého dirigenta své doby, který měl od počátku charakteristický dirigentský rukopis. Proslavil se uváděním německých klasiků, především Beethovena, Brahmse a Wagnera. Kontroverze vyvolalo, že zůstal po celou válku v Německu a řídil dál svou Berlínskou filharmonii, které dal charakteristický zvuk. Žádná spolupráce mu ale nebyla prokázána. Mnozí ho považovali za subjektivního dirigenta proti objektivnímu Toscaninimu, měl mysl pro dramatické napětí, zvukové proměny a proslul nepravidelným a sugestivním zacházením s tempem. 

Naše vysílání nabídne vzácné historické nahrávky, s Toscaninim Debussyho Moře, jehož barevnost poprvé díky preciznímu nazkoušení publiku objevil. A také temperamentní italské předehry a klasickou Beethovenovu První symfonii. S Furtwänglerem sáhneme do jeho vzácného kompletu Beethovenových symfonií – uslyšíme Sedmou ze závěru života v pomalých tempech a velkých gradacích. A také vzácnou nahrávku Deváté, kterou symbolicky začala poválečná tradice Bayreuthských slavnostních her. Zvuk starých Berlínských filharmoniků nabídne dodnes svým způsobem nepřekonatelná nahrávka Schumannovy Čtvrté symfonie.