Šedesátá léta jsou pro nás čtvrtohory

23. březen 2019

Říká se, že basa tvrdí muziku, ale neméně důležitý je i buben. Bubeníka má každá kapela, a je jedno, zda hraje hudbu klasickou, lidovou, starou, moderní, populární, jazzovou či jakou ještě. Hráč na bicí má neomezené pole působnosti. Daniel Mikolášek působí v České filharmonii a je vedoucím katedry bicích nástrojů HAMU v Praze. Ale zdaleka nejen to…!

Na bicí začal hrát už jako malý kluk v kapele svého staršího bratra Bohdana. Nedlouho po té poznal, že kromě rytmické funkce mohou bicí zastávat i jiné role, v nichž se sbližují s ostatními hudebními nástroji zejména v parametru barvy. Bylo to během dvouměsíčního pobytu ve Francii u souboru Les Percussions de Strasbourg. V té době už navštěvoval hudební školu v Pardubicích, odkud vedla jeho cesta na Pražskou konzervatoř. Aby toho nebylo málo, zde nestudoval jen hru na bicí – pod vedením legend jako Vladimír Vlasák nebo Stanislav Hojný – ale také varhany (u Jiřího Ropka).

„Jsem ten černý vzadu,“ říká o své pozici v České filharmonii, kde ho můžeme za tympány a dalšími bicími nástroji vídat už pětatřicet let. Vídáme ho ale i jinde a hodně často, protože zejména soudobí skladatelé bicí nástroje rádi a pestře obsazují, takže orchestry a pořadatelé si do stálých sestav musí zhusta najímat další hráče. Daniel Mikolášek působil v souborech Agon a Moens, hrává s Prague Modern a Orchestrem Berg, rádi se na něho obracejí i z FOKu, Národního divadla, SOČRu, pékáefky nebo regionálních orchestrů.

Daniel Mikolášek

Koncerty katedry bicích nástrojů, kterou v současné době vede, jsou vždycky mimořádnou, netrpělivě očekávanou a hojně navštěvovanou událostí. Zní na nich hudba vážná i nevážná i taková, kterou vůbec nejde zařadit. Hráči na bicí jsou otevření nejrůznějším podnětům – mimo jiné proto, že nová literatura pro bicí je poměrně mladého data, takže do koncertního repertoáru mají více nežli v jiných oborech přístup například transkripce nebo přesahové žánry. O skladbách ze šedesátých let mluví Daniel Mikolášek jako o hudbě ze čtvrtohor.

Jako kmenového člena můžeme Daniela Mikoláška vídat – a slýchat – také v souboru Michal Hromek Consort, kde působí rovněž v roli flétnisty a zpěváka. A vokální hudba je další významnou dimenzí jeho hudebního portfolia. Nejen že ji má rád a rád ji poslouchá, přičemž nevede dělící čáru mezi irským folklórem, gregoriánským chorálem, folkem či pop music, barokním oratoriem nebo spirituálem, ale aktivně se jí věnuje (zazpíval si dokonce i s Bobbym McFerrinem). Vede amatérský pěvecký sbor SPZ (Smíchovští příležitostní zpěváci), s nímž připravuje hudební doprovod zejména vánočních setkání ve svém domovském evangelickém sboru.

Daniel Mikolášek

Na návštěvu k Danielu Mikoláškovi se vypravíme za hudbou Maurice Ravela, rodin Havelkových a  Ebenových, Miloslava Kabeláče, Fryderyka Chopina, Ludwiga Alberta, Emmanuela Séjourného, Chicka Corey, Rudolfa Měřinského, Johanna Caspara Mertze, George Gershwina, M. P. Musorgského, J. S. Bacha, Bohdana Mikoláška, Dmitrije Šostakoviče, Nicoly Porpory, J. D. Zelenky, G. F. Händela, Milana Hlavsy nebo Leoše Janáčka. Dozvíme se také, poslechem jaké hudby si členové České filharmonie krátí čas na dlouhých cestách v autobuse a s jakými skupinami vně vážné hudby hrají. Můžeme se těšit na indickou klasiku nebo irské lidovky, na Čechomor s Collegiem Českých filharmoniků, skupiny Camael, Take Six, Noční optika, Gentlemen Singers či Kris Kros. Také na jednu „latinu“ s Bambini di Praga.

A poslechneme si, jak zní bílý mramor, z něhož je postavena budova Opery v Oslu.

Vysíláme na  D-dur 23. a 24. března 8:00-12:00 s reprízami po půlnoci

autor: wd
Spustit audio