Z pokladnice Josefa Suka

Jedinečný cit, mimořádné kompoziční mistrovství a velká imaginativnost a fantazie. Další a další generace interpretů a posluchačů se mohou přesvědčit, jak výjimečným zjevem je skladatel Josef Suk.

Když teď budeme připomínat devadesáté výročí od jeho nečekané smrti 29. května roku 1935, musíme vzpomenout hned několik generací interpretů. Na prvním místě samozřejmě Sukova přítele, o deset let mladšího dirigenta Václava Talicha, který se díky premiéře Zrání v roce 1918 stal šéfdirigentem České filharmonie. A zanechal počátkem 50. let několik vzorových nahrávek, uslyšíme neskutečně silného Asraela, ale také Smyčcovou serenádu Es dur. Zajímavé je, že pro Suka se pak angažovali jak Karel Ančerl, tak Václav Neumann. Na jejich úsilí ovšem jedinečně navázal Libor Pešek v Liverpoolu, který vzorově natočil všechny čtyři velké symfonické básně, my s ním vybíráme jeho oblíbenou Pohádku léta a Zrání.

Sukovi se ale věnuje i mladší generace dirigentů, nejnovější nahrávky točí Jakub Hrůša a několik snímků má Tomáš Netopil - z nich vybíráme ranou Symfonii E dur. Neopomineme komorní tvorbu. Pozoruhodný je už opus jedna, komponovaný na půdě Dvořákovy kompoziční třídy, je to klavírní kvartet s nádhernou pomalou větou.

Jedinečnou lyriku pak sledujte na dílech, jako je Píseň lásky a O matince s Ivanem Moravcem nebo Jaro s Igorem Ardaševem. Zajímavým příkladem Sukovy zasněnosti a čistého, trochu melancholického citu, jsou Čtyři kusy pro housle a klavír, které podobně jako kvartet provede skladatelův vnuk Josef Suk.

Ze soudobých světových houslistů dostane prostor Julia Fischer, která má slovenské kořeny a jedinečně nahrála Sukovu Fantazii g moll. Dojde i na málo uváděné sborové dílo a samozřejmě na monumentální Pragu, která zachycuje metropoli v okamžiku rozkvětu na přelomu století. Suk je vzácný poklad, který je potřeba objevit.