150 let Bizetovy Carmen
Když měla Carmen 3. března 1875 v pařížské Opéra Comique – Salle Favart původní premiéru, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohla stát jedním z nejčastěji uváděných a divácky nejúspěšnějších operních titulů. Její autor, šestatřicetiletý Georges Bizet (1838-1875) se jejího úspěchu nedočkal, nicméně právě tato opera mu zaručila nadčasovou proslulost.
Carmen vznikla na objednávku, kterou se skladatelem po úspěšném uvedení jeho opery Džamilé uzavřel ředitel pařížské Komické opery Camille du Loclé v létě 1872. Bizet dostal současně doporučení na libretisty – Henri Meilhaca (1831-1897) a Ludovica Halévyho (1834-1908), osvědčené francouzské literáty a autory libret úspěšných operet Jacquese Offenbacha (1819-1880) Krásná Helena, Pařížský život a Vévodkyně z Gerolsteinu. Ti nabídli Bizetovi několik námětových tipů. Byla mezi nimi i novela Carmen francouzského spisovatele Prospera Mérimée (1803-1870) – Bizetova o generaci staršího současníka. Ta jako možný námět Bizeta zaujala, ostatně byla i čtenářsky úspěšná – vyšla poprvé už roku 1845 v pařížském časopise La Revue de Deux Mondes. Inspirací pro vznik novely byly Mériméeovy dvě cesty po Španělsku, během nichž se seznámil s reálným příběhem, který přetvořil v romanticko-realistický příběh. Navzdory názvu není její hlavní postavou Carmen, ale José, který pro pošetilou vášeň k divoké cikánce dezertuje z vojny, stane se pašerákem, banditou a vrahem. V literární verzi vypráví svůj osud ve vězení před popravou autorovi novely.
Libretisté Meilhac a Halévy příběh zestručnili a neomylně zvolili divadelně účinné situace, případně je dotvořili ve smyslu jevištní působivosti. Veškeré konvence popírající nezkrotná Carmen se stala v jejich zpracování ústřední postavou. Když vyjádřil jeden ze dvou ředitelů divadla Adolphe de Leuven určité pochybnosti o vhodnosti námětu a obavy z reakce měšťanského publika, vytvořili libretisté kontrastní postavu Micaëly, vesnické dívky, symbolu čistoty a oddanosti. Podobně protipólem Dona José se stal spěšný a oslavovaný Escamillo – který byl v původní novele epizodní postavou jako pikador Lukas. Zatímco v Meriméeově příběhu končí Carmen rukou svého vraha Dona José na osamělém místě v lese, dvojice libretistů vytvořila skvělé a působivé operní finále s kontrastem prostředí elegantně slavnostní koridy provázené davovým nadšením a vyhroceného konfliktu mezi Donem José a Carmen s fatálním vyústěním příběhu. Bizet spojil ve své hudbě mistrně španělské motivy s francouzským šarmem a operní repertoár obohatil o několik nesmrtelných árií.
Průběh zkoušek, které začaly v pařížské Opéra Comique na podzim 1874, byl poznamenán řadou problémů. Orchestr prohlásil partituru za nehratelnou, nesrovnalosti byly mezi zpěváky a režií, navíc interpreti žádali po Bizetovi nejrůznější úpravy. Temperamentní představitelka titulní role Célestine Galli-Marié nebyla spokojena se svojí vstupní árií, žádala populárnější španělskou melodii, která by lépe charakterizovala její postavu. Bizet ji nesčíslněkrát přepracoval, nakonec vytvořil pro slavnou árii „L'amour est un oiseau rebelle“ („Láska je vzpurný pták“) vlastní text a použil domněle lidovou španělskou habaneru, která, jak se nakonec ukázalo, byla dílem španělského autora habaner Sebastiana Iradiera Salaverriho (1809-1865), což Bizet s omluvou přiznal a označil ve své partituře.
Po nezvykle dlouhých pěti měsících zkoušek dospěla inscenace Carmen 3. března 1875 ke své premiéře. Publikum ctící morálku a uměřenost bylo pohoršeno. Příběh z prostředí cikánů a pašeráků žijících ze dne na den, ovládaných okamžitými impulzy, bez respektu ke konvencím a zákonům s hlavní hrdinkou – svobodomyslnou dělnicí z tabákové továrny, která zahyne rukou svého milence - seržanta, který se stane dezertérem a pašerákem, byl nepřijatelný. Také reakce odborné veřejnosti byly velice zdrženlivé, nebyl pochopen novátorský počin tvůrců, kteří anticipovali styl pozdějšího verismu. Nicméně objevily se i názory na obranu Carmen. Básník Théodore de Banville obhajoval dílo v revue Le National a zdálo se, že také vysvětluje, co šokovalo publikum v Opéra-Comique.
„Bizet chtěl ukázat skutečné muže a ženy oslněné a zmučené vášní, zmítané v přívalech šílenství, jejichž úzkost, žárlivost a hněv nám orchestr vypráví“. Pozitivně se o Carmen vyjádřili také Camille Saint-Saëns a Petr Iljič Čajkovskij, který prohlásil: "Za deset let bude toto mistrovské dílo nejpopulárnější ze všech oper." O Bizetově nové opeře se v Paříži hodně diskutovalo a Carmen se nakonec dočkala více než čtyř desítek repríz, i když publikum zřejmě chodilo spíše ze zvědavosti na skandální dílo.
Krátce po premiéře nabídl Bizetovi nový ředitel vídeňské dvorní opery Franz von Jauner uvedení Carmen v hlavním městě rakouské monarchie. Požadoval ale několik úprav – zejména měly být změněny původní mluvené dialogy v prokomponované recitativy a do 4. jednání měl být přidán balet. Bizet souhlasil a začátkem května podepsal smlouvu. K jejímu naplnění ale nedošlo - 3. června 1875, právě v týž večer, kdy se v Komické opeře hrála 33. repríza Carmen, Bizet ve věku 36 let náhle zemřel. Úprav pro vídeňské uvedení se ujal jeho přítel Ernest Giró, který přepracoval zkrácené texty dialogů na recitativy. Vídeňské představení 23. října 1875 bylo obrovským úspěchem a znamenalo začátek trvalé přítomnosti Carmen na světových operních scénách.
Ke 150. výročí premiéry Carmen a úmrtí George Bizeta poskytla newyorská Metropolitní opera archivní zvukový záznam představení z 16. ledna 2010.
Zpívají: Elīna Garanča (Carmen), Roberto Alagna ( Don José), Barbara Frittoli (Micaëla), Teddy Tahu Rhodes (Escamillo), Elizabeth Caballero (Frasquita), Sandra Piques Eddy (Mercédès), Keith Jameson ( Remendado), Earle Patriarco (Dancaïre), Trevor Scheunemann (Moralès), Keith Miller (Zuniga).
Sbor a Orchestr Metropolitní opery řídí Yannick Nézet-Séguin
Vysílání na D-dur 16.03.2025 a pak zde online.
