Aleš Špičák mezi vulkány a tenorovými party

Aleš Špičák
Aleš Špičák

Sopky a sbor, nebo možná někdy sbor a sopky, a kromě toho výtvarné umění nebo třeba běžky, tak by se dal velmi stručně charakterizovat Aleš Špičák, ředitel Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR. A právě tam pozval na návštěvu i Český rozhlas D-dur.

Sopky a sbor, nebo možná někdy sbor a sopky, a kromě toho výtvarné umění nebo třeba běžky, tak by se dal velmi stručně charakterizovat Aleš Špičák, ředitel Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR. A právě tam pozval na návštěvu i Český rozhlas D-dur.

Jak s úsměvem říká, zpíváním by se prý živit nemohl, dva-a-čtyřicetiletá praxe, špičkový repertoár, kterým prošel, řada zvučných hudebních jmen, pod nebo se kterými zpíval, ale naznačují spíš opak. Po několika letech v roztockém sboru Rosa přešel do Canticora Iubilo, kde působí dodnes. A ta jména? Vladimír Koronthály, Miriam Němcová, Oliver Dohnányi, Benewitzovo nebo Wihanovo kvarteto, Petr Eben, Zdeněk Lukáš a mnoho dalších.

Aleš Špičák s jakýmsi přístrojem

Aleš Špičák je ale veřejnosti spíš než hudebník známý jako tvář z televizní obrazovky, popřípadě hlas z rádia, pokud dojde někde k zemětřesení nebo k erupci sopky. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a celý svůj pracovní život zasvětil geofyzice, horninám a vulkánům. Každé ráno prý dodnes začíná den tím, že se podívá, co seismologicky zajímavého se ve světě stalo, a že prý je toho mnoho! V té souvislosti si ale vzápětí povzdechne, že média mají bohužel zájem jen o atraktivní události a většinu těch vědecky významných opomíjejí. A také znovu potvrzuje, že zemětřesení prostě předpovědět nejdou.

Jeho vztah k hudbě a kultuře je citelně znát i v jeho práci. O Geofyzikální ústav pečuje spíš otcovsky. Hrdě jmenuje, co všechno se daří opravit, provází mě tamním geoparkem, mírně svažitou loukou s lavičkami a plnou balvanů různých hornin nebo třeba zkamenělých kmenů a samozřejmě tabulek s popiskami – ke každému má příběh, vždyť téměř všechny vybral a přivezl ze svých cest. Je to nenápadné, ale kouzelné místo sevřené domy na starém Spořilově, veřejně přístupné, každé ráno a večer tam prý pan vrátný dojde odemknout nebo zamknout. A lidi tam prý opravdu chodí, hlavně mámy s dětmi nebo mladí s knížkami. V Ústavu zavedl novoroční koncerty nebo adventní setkání a dokonce na nich „nutí“ kolegy sejít se u klavíru a něco krátkého zpívaného pro tu příležitost nacvičit. Jeho pracovna je plná grafik a obrazů, o kterých se s chutí rozpovídá, a hned se dozvídáme, že v tamním sále pořádá pravidelné výstavy moderních výtvarných děl, samozřejmě uvozené vernisážemi, na kterých si zahráli třeba Benewitzovo kvarteto nebo flétnistka Jana Jarkovská.

Aleš Špičák

Na stole leží hromada cédéček. Výběr hudby je velmi pestrý, z velké části zpívaný, zasahuje od staré hudby až po současnou. A povídání se často stáčí na vzpomínky, kdy tuto skladbu s Canticorem dělali nebo že ji právě začínají zkoušet. A to se bavíme o takových titulech, jako jsou namátkou Mikeš z hor Bohuslava Martinů, Tůmovo Stabat mater, Messe solenelle Luise Vierna, Poulencovo Gloria, Missa brevis Zdeňka Lukáše a další. Ve scénáři jsou dál třeba Janáček, Zelenka, Britten, Charpentier, Fauré, Pärt, Händel nebo Orff. Tak to je zatím malá teoretická ochutnávka toho, co uslyšíte v pořadu Na návštěvě u Aleše Špičáka.

Vysíláme o víkendu 23. a 24. února, vždy v čase 8:00-12:00 hodin s reprízami o půlnoci.