Beethoven a jeho doba

Datum narození Ludwiga van Beethovena není známé, ale ví se, že byl v Bonnu pokřtěn 17. prosince 1770. Většinou se tak dělo hned druhý den života. Jeho 250. jubileum si tedy můžeme letos umístit na středu uprostřed prosince. A na stanici D-dur ho připomínáme o nejbližším předcházejícím víkendu. 

Do doby, ve které žil Ludwig van Beethoven (1770-1827) patří samozřejmě Wolfgang Amadeus Mozart a Joseph Haydn, ale také jeho učitelé Antonio Salieri a Johann Georg Albrechtsberger, jeho žák s českými kořeny Carl Czerny, současníci jako Christoph Willibald Gluck, Luigi Cherubini, Carl Maria von Weber a Gioacchino Rossini a hodně také Franz Schubert, o generaci mladší Vídeňan, který nicméně svého obdivovaného Beethovena přežil jen o rok. A pak samozřejmě bratři Antonín a Pavel Vraničtí a mnoho dalších Čechů působících ve Vídni.

Logo

Ve vysílání nebudeme ani tak připomínat Beethovenovu hudbu, i když nás čeká každý ze dvou dní jedna z jeho symfonií a k ní pár drobností, ale hudbu jeho doby. Bližší pohled tímto směrem přináší řadu zajímavých souvislostí. Nejen poznání, jak odlišná invence přicházela například k Rossinimu v letech, kdy Beethoven zápasil o tvar klasických sonát a symfonií, do nichž mu čím dál víc zasahovaly individuální prožitky a dobové ideály. Nejen zjištění, jak daleko se dostal od svých učitelů, ale také připomenutí, že v metropoli monarchie působilo v hudebním oboru na přelomu 18. a 19. století mnoho Čechů, a to zdaleka ne bezvýznamně. Působilo jich tam kolem sedmdesáti. Byli mezi nimi Koželuh, Vaňhal, Voříšek… Antonín Vranický byl u privátních provedení Beethovenovy hudby na lobkovických sídlech v Rakousku i v Čechách. A víte, kdo v dubnu roku 1800 dirigoval veřejnou premiéru Beethovenovy první symfonie? Pavel Vranický.

Beethoven se ve Vídni nastálo usadil ve dvaadvaceti, rok po Mozartově smrti. Časem se mu podařilo získat na svou stranu několik urozených mužů, kteří se rozhodli, že ho budou finančně podporovat. Díky peněžní rentě se mohl potom jako nezávislý skladatel plně věnovat hudbě a jednotlivá díla profilovat umělecky skutečně jedinečně, v něčem až novátorsky. A to tak, že po Mozartovi a Haydnovi nakonec posunul styl, nazvaný později hudebním klasicismem, k dalším úrovním, k tomu, čemu říkáme hudební romantismus.

Čtyřhodinové vysílání rámuje skladbička Pro Elišku. Paradoxně asi nejznámější skladba Ludwiga van Beethovena, snad ještě známější než Óda na radost z Deváté symfonie a neméně tak známá jako Osudová se svým čtyřtónovým vstupním motivem. „Elišku“ hrál kdekdo, kdo se učil na klavír. Alfred Brendel, jehož nahrávka v tomto víkendovém vysílání zní, ale není kdekdo. Kdo by to mohl zahrát lépe…?   

autor: Petr Veber
Spustit audio

Více z pořadu