Čtyři slavné operní drobničky

Nedělní operní odpoledne na stanici Český rozhas D-dur nabídne setkání s nepříliš často uváděným divadelním žánrem – operní jednoaktovkou. Kořeny tohoto žánru sahají hluboko do divadelní historie, kdy bylo v rámci hlavního představení, ať opery nebo činohry, nějakým způsobem vyplnit čas, kdy se měnila scéna na jevišti anebo vyplnit přestávkový čas čili zabavit publikum. Až do 18. století byly operní jednoaktovky označovány jako intermedia nebo intermezza. Divadelní lexikony charakterizují operní, potažmo činoherní jednoaktovku jako „kratší, nejčastěji anekdotickou hru hranou bez přestávky. Jádro hry tvoří expozice (východisko) ústící do situace, která se dále nemusí rozvíjet, jen se jednáním postav modifikuje až do rozuzlení. Také charaktery postav nejsou příliš rozvinuty, spíše ostře načrtnuty.

Za počátek hry zpravidla autor zvolí mezní situaci, krizi nebo důležitou epizodu, přičemž závěr hry může zůstávat otevřený. Dějový rytmus bývá velmi rychlý, situace a prostředí bývají naznačeny narážkami či zhuštěnými realistickými detaily; žánrově nejčastěji jde o zápletkové komedie, frašky, komedie charakterové či komedie mravů nebo parodie.“

Za průlomové dílo žánru jednoaktovky, byť o dvou miniaturních dějstvích, ale spíše scénách, je považováno Pergolesiho komické intermezzo La serva padrona (Služka paní) uvedené 28. srpna 1733 v neapolském Teatro San Bartolomeo při provedení skladatelovy opery seria Il prigioner superbo. Nerozměrná hříčka pro dvě osoby – trampoty usedlého doktora Pandolfa a jeho prostořeké služky Serpiny – měla u publika mimořádný úspěch; na scéně se objevily prosté, lidové zpívající figurky s drobnými každodenními trampotami a nechyběly ani typické kostýmové záměny známé z commedie dell´arte.

Pergolesiho La serva padrona se stala dodnes nejčastěji uváděnou skladatelovou operou. A ještě jeden významný detail: rozvržení intermezza do dvou částí vytvořilo pro operu buffu dlouho platný a osvědčený archetyp „dvou dějství“, který se hojně využíval v 19. století.  

K neméně slavné a oblíbené jednoaktovce náleží intermezzo giocoso čili veselé intermezzo, vlastně komický monolog pro bas Il maestro di cappella (Kapelník) od Domenica Cimarosy. Nerozměrné dílko vzniklo v rozmezí let 1786-93 a je parodií práce operního kapelníka, který se snaží s orchestrem nastudovat svoji novou skladbu. Podobně humorně laděná hudební díla byla v 18. století velmi oblíbená, a to zejména od doby vydání (1720) satirického spisu Il teatro alla moda od Benedetta Marcella, kritizujícího divadelní manýry zpěváků, skladatelů i impresáriů.

K nejslavnějším jednoaktovkám vytvořených ve 2. polovině 18. století náleží Prima la musica e poi le parole (Nejprve hudba a potom verše) od Antonia Salieriho a Der Schauspieldirektor (Divadelní ředitel) od Wolfganga Amadea Mozarta. Obě díla vznikla na přímou objednávku císaře Josefa II. a byla určena dvorní zábavní slavnost, tzv. Lustfeste, pořádanou ve Vídni 7. února 1786 v Schönbrunnu, v zámecké Oranžerii, u příležitosti návštěvy c. k. generálních guvernérů Rakouského Nizozemí (tehdejšího územně správního útvaru Habsburské monarchie rozkládajícího se v místech současných států Belgie, Lucemburska, části severní Francie a části Nizozemska), jimiž byl manželský pár arcivévodkyně Marie Kristiny (císařovy sestry) a vévody Alberta Sasko-Těšínského.

Císařem objednaná díla byla také soutěží mezi italskou a německou operou: mezi buffou a singspielem, neboť v polovině 80. let 18. století ve Vídni tyto dva žánry mezi sebou soupeřily. Salieriho a Mozartovy jednoaktovky jsou však především vynikajícími parodiemi na divadelní poměry a s nimi spjaté rozličné umělecké a provozní problémy, které oba skladatelé velmi důvěrně znali z četných provádění svých oper.