Dana Burešová: Současnost je spuštěná opona

19. duben 2021

V sobotu 24. a v neděli 25. dubna budeme na Návštěvě u sopranistky Dany Burešové. Premiéru vysíláme po oba dva dny od 8 do 12 hodin, reprízy vždy od následující půlnoci.

V pětadvaceti letech se poprvé stala sólistkou Národního divadla v Praze. Už v pátém ročníku konzervatoře se ale stala sólistkou opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V roce 2008 získala Cenu Thálie za roli Alžběty ve Wagnerově opeře Tannhäuser. V jubilejním roce české státnosti 2018 se stala Libuší v pražském Národním divadle v režii Jana Buriana. Celkově ztvárnila desítky rolí a vystoupila na mnoha koncertech doma i v zahraničí. 
Jak sama se smíchem přiznala během našeho povídání, je hudební všežravec. Odpovídá tomu i výběr hudby pro posluchače Českého rozhlasu D-dur, i když samozřejmě vzhledem k tématům většinu tvoří operní árie a scény, sbory a písně. Nechybí tak Dvořák, o kterém říká: „Je pro mě srdeční záležitost. Má úžasné harmonie, které hladí po duši“, dále Janáček, Martinů, Smetana nebo Wagner, ale také třeba Strauss nebo Vítězslava Kaprálová. Dana Burešová je jedinou českou sopranistkou, která natočila její kompletní písňové dílo. Naopak se netajila tím, že její silnou stránkou nejsou nástroje. V mládí sice hrála na flétnu a kytaru a na škole se samozřejmě nevyhnula obligátnímu klavíru, ale se smíchem dodává, že byl pro ni utrpením. Prý ji neposlouchaly ruce a nechtěly spolupracovat. Přesto klavír ráda poslouchá a pro náš pořad vybrala jeden z Beethovenových koncertů. Dále nechybí ani třeba Gershwin, Bach, Fišer nebo Musorgskij.

Dana Burešová

V divadle se odehrává většina její pracovní aktivity. V ideálním případě by ráda měla aspoň rok času na přípravu nové inscenace. Realita ale bývá většinou kratší.
Popisuje, jak důležitá je tvořivá práce s dirigenty, a vyzdvihuje v té souvislosti třeba Jakuba Hrůšu, kterého si váží nejen profesně, ale i lidsky jako vlídného, pokorného, příjemného člověka... a vzpomíná na jejich společnou Rusalku. „Práce s dirigentem na inscenaci je bonbónek, to načechrané hedvábné, kterým umocňujete základ toho titulu“, dodává. Na otázku, kde je hranice osobní angažovanosti a zaujetí ale říká: „Zpěvák nemůže zpívat emoce. On je musí někde uvnitř prožít, zpracovat a pak už jen posílat na druhou stranu, zabalené do vaší radosti.“

Dana Burešová

Téma jsme načali v souvislosti s rolí Jenůfy, která je pro představitelku hlavní role, která je v soukromém životě sama matkou, jistě emočně náročná. „Janáčkova hudba vás jakoby rozežírá, rozleptává, ale to je na ní to úžasné a fascinující,“ dodává Dana Burešová. V souvislosti s naší národní operou pak přidává zajímavý postřeh: „Role Krasavy je náročnější než Libuše, ale ta má zas charakter vážnosti a zodpovědnosti, pro pěvkyni je závazná.“ A se smíchem dodává, že kdyby měla říct její vysněnou roli, tak je to Ježibaba nebo Vodník.
Nemohly jsme nezmínit ani úskalí současných omezení v kultuře spojených s epidemickou situací. Jako pedagožka na Pražské konzervatoři samozřejmě pociťuje nedostatek osobního kontaktu. Popisuje úskalí a nedostatky distanční výuky a dodává, že skripta nemohou nahradit pedagoga, který jediný může studenta navést k tomu, co je z informací skutečně důležité a podstatné. Její výhled do budoucna je ale optimistický a nepochybuje, že se lidé do hledišť rádi vrátí: „Myslím, že mezi lidmi už je hlad po kultuře“.

autor: Veronika Paroulková
Spustit audio

Více z pořadu