Duch Antona Brucknera

Je zajímavé, že Bruckner se u nás hraje mnohem méně než Mahler – a přesto mají něco společného. Mahler je možná pestřejší, citovější, barevnější – ale Bruckner není vnitřně méně bohatý. Je sice duchovnější, ale neméně osobní a nápaditý pokud jde o práci s nástroji.

Narodil se ve stejném roce jako Smetana, 4. září 1824 v rakouském Ansfeldenu. A zemřel před 130 lety, 11. října 1896. Patří mu tedy říjnový víkend na stanici D dur a znít budou nahrávky dirigentů, kteří k němu měli celoživotní vztah. Tím prvním bude Herbert von Karajan, který natočil Brucknera kompletního, ale shodou okolností zařadíme jeho vůbec poslední nahrávku, kterou nahrál ve Vídni pár měsíců před smrtí v roce 1989. Je to Sedmá symfonie, která je také nejhranější a nejslavnější, její druhá věta je smuteční hudbou za zesnulého Richadra Wagnera a byla to první symfonie, která skladateli vysloužila jednoznačné uznání – po provedení v Lipsku, nikoli ve Vídni, kde žil. Karajan ji natočil s Vídeňskými filharmoniky, se kterými v závěru života nahrával častěji, a stal se z toho svého druhu testament – i když nahrávacích plánů měl pořád mnoho. Dále zazní energická Šestá Brucknerova symfonie, která patří k těm kratším a je velmi působivá jakýmsi pozitivním životním nábojem, jakoby se autorovi otvíral nový svět, vybíráme novou nahrávku se sirem Simonem Rattlem. Ten se Brucknerovi věnuje s postupem let stále více a tuto symfonii provedl i v Praze.

A v sobotu nás nakonec čeká velká specialita, nejrozsáhlejší symfonie č. 8 v provedení Mnichovské filharmonie se Sergiu Celibidachem. Tento dirigent je znám výrokem: „Brucknerovská tradice? To je jedna velká kulturní vražda.“ Nechybělo mu sebevědomí, ovšem Brucknera opravdu natočil s mimořádnou láskou a hlubokým duchovním ponorem, v závěru života ve velmi pomalých tempech. Jsou to opravdu katedrály velkého rozměru, dokonale rytmicky a intonačně preciznía, zároveň byl dirigent ovlivněn východní filosofií.

  To je tedy sobotní nabídka, tu nedělní doplní tři zpívané duchovní skladby a připomenou explicitně, že tento autor byl hluboce věřícím rakouským katolíkem. Zazní jeho Mše č. 1, č. 2 a nakonec Te Deum. Druhou mši provede velký znalec Bruckenra Eugen Jochum, a boží chvála Te Deum zazní po Deváté, což byl v jednu chvíli autorův záměr, když si uvědomil, že symfonii nestihne dokončit.

Ze symfonií zazní ještě Čtvrtá „Romantická“ s dalším velkým brucknerovským dirigentem Bernardem Haitinkem – možná prvním dirigentem, který natočil symfonie kompletně se svým Královským orchestrem Concertgebouw. A nakonec zazní jeho poslední Devátá symfonie věnovaná „milému pánubohu“ ve vzácné nahrávce České filharmonie s Lovro von Matačičem. Jako jeden z mála dirigentů ho u nás pravidelně uváděl. Mnoho dirigentů natočilo posledního Brucknera jako své loučení se životem, mimo jiné Bernstein, Kubelík, Abbado… a také starý Matačič, charismatický chorvatský, tehdy jugoslávský dirigent, ve své době velká postava pražského hudebního života. Celý tento hudební svět má meditativně duchovní ladění a pro začátek října je to myslím ideální.