Evropan Georg Friedrich Händel
O víkendu je pro obě dopoledne ve výběru hudby určující nadcházející Händelovo jubileum. Jeho skladby budou znít samy o sobě i v souvislostech. Víkendové dopoledne k Händelovu výročí. Na D-dur 15. a 16. února 8:00-12:00.
Návštěva u skladatele, jemuž by 23. února bylo už 335 let, je samozřejmě možná jenom „jako“, ale přesto nás může pomyslné putování po Evropě zavést na místa, kde je opravdu nějak otištěn. Ať už budou v Německu, v Itálii… a nebo v Anglii. Tam asi nejvíc. Georga Friedricha Händela, kterého v britském prostředí psali a píší George Frideric Handel a tím pádem ho také trochu jinak vyslovují, připomíná však o sobotním a nedělním dopoledni na stanici D-dur především hudba.
Po oba dny ovšem ve vysílání zaznívá nejen tvorba jubilanta, ale i jeho současníků a krajanů, to znamená mimo jiné skladby Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Adolfa Hasseho, Henryho Purcella a dalších barokních mistrů i díla novějších anglicky hovořících autorů Huberta Parryho, Edwarda Elgara a Benjamina Brittena.
Hudebník ze saského města Halle se v první polovině 18. století stal, řečeno moderně, skutečným Evropanem. Narodil se 23. února roku 1685 v německém prostředí s rodinným a kulturním zázemím v luterské evangelické církvi a v městské hudbě; umělecké zkušenosti sbíral v mládí v katolické Itálii, v prostředí šlechticů a kardinálů, kteří k reprezentaci využívali operu a její tamní rodnou sestru – oratorium; avšak převážnou část života strávil v Anglii, kulturně usměrňované vlivy královského dvora a anglikánské reformační zbožnosti.
Když nás pomyslná návštěvě u skladatele Händela zavede do Londýna, nahlédneme určitě do Muzea Handel House. Barokní dům číslo 25 v ulici Brook Street v samém centru metropole je přívětivým místem zachovávajícím mnoha detaily silný pocit autenticity prostoru. Skladatel zde bydlel šestatřicet let.
Bach s Händelem se podle všeho nikdy nesetkali, i když o sobě věděli. Můžeme si při poslechu jejích hudby sami pro sebe říkat, v čem je podobná, v čem odlišná, co oba hudebníky spojuje. Purcell s Händelem se také nepotkali, ale oba mají náhrobek ve Westminsterském opatství, tedy na nejčestnějším možném místě, v londýnském chrámu, který je korunovačním kostelem britských králů a královen. I v případě této dvojice je zajímavé zaposlouchat se a uvědomit si, co je specifické pro hudbu komponovanou v Anglii…
Dílo Georga Friedricha Händela nás fascinuje stejně jako dílo Bachovo, i když asi trochu jinak. Především nás přitahujejedno jeho dílo: oratorium Mesiáš. Navzdory svému hlubokému duchovnímu obsahu, oslavujícímu velmi křesťansky Ježíše Krista jako jediného Spasitele, se stalo – obdobně jako třeba Vivaldiho Čtvero ročních dob – kultovní skladbou. Se všemi dobrými i špatnými důsledky. Blížící se autorovy narozeniny jsou dobrou příležitostí zahrát si populární sbor „Hallelujah“ ve dvojí podobě vedle sebe: v té mohutné a velebné, ahistoricky romantizující, i v té oživené, nezatěžkaně radostné, interpretované historicky poučeným způsobem. I toto srovnání nás během návštěvy u Händela čeká.
