Evropan Georg Friedrich Händel

O víkendu podnikneme pomyslné putování po Evropě na místa, kde je Händel nějak otištěn. Ať už budou v Německu, v Itálii… a nebo v Anglii. Tam asi nejvíc. Georga Friedricha Händela, kterého v britském prostředí psali a píší George Frideric Handel a tím pádem ho také trochu jinak vyslovují, připomíná však o sobotním a nedělním dopoledni na stanici D-dur především hudba.

Po oba dny ovšem ve vysílání zaznívá nejen tvorba jubilanta, ale i jeho současníků a krajanů, to znamená mimo jiné skladby Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Adolfa Hasseho, Henryho Purcella a dalších barokních mistrů i díla novějších anglicky hovořících autorů Huberta Parryho, Edwarda Elgara a Benjamina Brittena.       

Hudebník ze saského města Halle se v první polovině 18. století stal, řečeno moderně, skutečným Evropanem. Narodil se 23. února roku 1685 v německém prostředí s rodinným a kulturním zázemím v luterské evangelické církvi a v městské hudbě; umělecké zkušenosti sbíral v mládí v katolické Itálii, v prostředí šlechticů a kardinálů, kteří k reprezentaci využívali operu a její tamní rodnou sestru – oratorium; avšak převážnou část života strávil v Anglii, kulturně usměrňované vlivy královského dvora a anglikánské reformační zbožnosti.

Když nás pomyslná návštěvě u skladatele Händela zavede do Londýna, nahlédneme určitě do Muzea Handel House. Barokní dům číslo 25 v ulici Brook Street v samém centru metropole je přívětivým místem zachovávajícím mnoha detaily silný pocit autenticity prostoru. Skladatel zde bydlel šestatřicet let.

Bach s Händelem se podle všeho nikdy nesetkali, i když o sobě věděli. Můžeme si při poslechu jejích hudby sami pro sebe říkat, v čem je podobná, v čem odlišná, co oba hudebníky spojuje. Purcell s Händelem se také nepotkali, ale oba mají náhrobek ve Westminsterském opatství, tedy na nejčestnějším možném místě, v londýnském chrámu, který je korunovačním kostelem britských králů a královen. I v případě této dvojice je zajímavé zaposlouchat se a uvědomit si, co je specifické pro hudbu komponovanou v Anglii…       

Dílo Georga Friedricha Händela nás fascinuje stejně jako dílo Bachovo, i když asi trochu jinak. Především nás přitahujejedno jeho dílo: oratorium Mesiáš. Navzdory svému hlubokému duchovnímu obsahu, oslavujícímu velmi křesťansky Ježíše Krista jako jediného Spasitele, se stalo – obdobně jako třeba Vivaldiho Čtvero ročních dob – kultovní skladbou. Se všemi dobrými i špatnými důsledky. Blížící se autorovy narozeniny jsou dobrou příležitostí zahrát si populární sbor „Hallelujah“ ve dvojí podobě vedle sebe: v té mohutné a velebné, ahistoricky romantizující, i v té oživené, nezatěžkaně radostné, interpretované historicky poučeným způsobem. I toto srovnání nás během návštěvy u Händela čeká.