Evropské letní festivaly

9. červenec 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy hires-le_nozze_di_figaro_2015_10_c_sf_ruth_walz.jpg
0:00
/
0:00

Letních festivalů se koná po celé Evropě skutečně hodně, přes léto se koncertuje i na místech, kde panuje kromě hlavní sezony po kulturní stránce poklidná atmosféra. Jana Vašatová představí festivaly Sion, Verbiér, Bregenz, Innsbruck , Gstaadt, Saas Fee, Bayreuth, Lucern.

Jsou to vesměs místa, která už dříve učarovala některému z velkých umělců, za kterými přijížděli hudební přátelé a společné koncerty, z kterých se časem vyvinul festival, na sebe nenechaly dlouho čekat. Stanice Český rozhlas D dur nabídne návštěvu několika takových zajímavých lokalit. Mezi nimi kraluje Salzburg, odkud vybíráme Figarovu svatbu Wolfganga Amadea Mozarta, jak se na Salzburger Festspiele hrála v roce 2015. Zuzanku tehdy zpívala Martina Janková, Figara Adam Plachetka. Vídeňské filharmoniky řídil Dan Ettinger.

Sion je středisko švýcarského Wallisu a leží v údolí při řece Rhoně. Už z vlaku jsou vidět dva vrcholky s hradem a zámkem, kde mají nejstarší hrající varhany na světě, umístěné vysoko na zdi v zámecké kapli. V polovině 60.let se v Sionu usadil významný houslista a dirigent Tibor Varga, který zde založil hudební festival a především náročnou houslovou soutěž, která se koná jednou za dva roky. Po smrti Tibora Vargy vedl festival nějaký čas jeho syn, a před pár lety štafetu převzal Shlomo Mintz, který sem už dříve přijížděl především jako člen poroty houslové soutěže. Při své první návštěvě v Sionu jsem tu zastihla ještě samotného Tibora Vargu a dostala od něho pár vzácných CD s jeho nahrávkami – je mezi nimi i Čajkovského Houslový koncert D dur op. 35.

Do švýcarského Verbiéru jezdí speciální červený vláček, vyzdobený nefalšovanými bernardýny. Pak se ještě autobusem stoupá do hor – a tam se koná od roku 1994 proslulý mezinárodní hudební festival.  Po pár letech se tu podařilo vytvořit i vlastní Orchestr mladých a zároveň ve Verbier probíhá Hudební akademie – což jsou vlastně mistrovské kursy. S Festivalovým orchestrem mladých hudebníků tu pracovali světoví dirigenti jako Charles Dutoit, Manfred Honeck, Kurt Masur, Jurij Těmirkanov či Christian Tetzlaff, jezdí sem pravidelně např. violoncellista Mischa Maisky, houslisté Joshua Bell, Vadim Repin, pianisté Martha Argerich, Jean-Yves Thibaudet a Jevgenij Kissin, Heléne Grimaud  atd. Jeana-Yves Thibaudeta jsem potkala na pódiích hudebních festivalů častěji, a nedostižně hraje např. Ravela…

Festival v rakouském Bregenzi probíhá v podstatě celé léto na břehu Bodamského jezera, kde se stýkají hranice Rakouska, Švýcarska a Německa, a to už od roku 1946. Dnes tu mají i nový moderní Festspielhaus s velkým sálem pro 1650 návštěvníků a tribuny jezerní scény jich pojmou téměř 7 tisíc. Už řadu let sem pravidelně zajíždí Pražský filharmonický sbor, a dvorním orchestrem jsou tu téměř od počátku Vídeňští symfonikové, kteří účinkují jak na jezeře, tak v dalších inscenacích, pořádaných tzv. „v domě“.  Inscenace na jezeře se – z finančních a všech výše uvedených důvodů náročnosti na přípravu a vybavení  – hrají už od roku 1985 vždy dva roky po sobě. K nim pak přistupuje operní rarity „pod střechou“. Zažila jsem tu v roce 1999 světovou premiéru původní verze Martinů Řeckých pašijí, která pak vyšla na CD. Kateřinu tehdy zpívala dnes víc než slavná Nina Stemme, a ukázka z opery  v pořadu zazní.

Festival staré hudby v Innsbrucku sahá až do roku 1976, tehdy se série koncertů začaly konat v zámku Ambras nedaleko za městem. Innsbruck ale patřil k hudebním centrům už v renesanci a baroku. Podle mne nejvýraznější období festival zažil během patnácti let, kdy byl pod jeho programem podepsán dirigent a kontratenorista René Jacobs, léta umělecký šéf celého festivalu. Sám tady uskutečnil více jak 20 originálních operních produkcí a zval zajímavé soubory a sólisty. Všechna jeho operních představení byla skvělá, ale do pořadu jsem vybrala nahrávku mše Missa Et ecce terræ motus, jejímž autorem je skladatel vrcholné renesance Antoine Brumel. To zemětřesení, provázející Kristovo zmrtvýchvstání, je tam skutečně slyšet. Tehdy také v Innsbrucku bouřilo tak, že se klepala celá bazilika ve Wilten, kde mši právě hráli a zpívali Ensemble Clément Janequin a Les Sacqueboutiers De Toulouse, které vedl Jacobsův přítel, kontratenorista Dominique Visse.


Většina letních švýcarských festivalů ( a vlastně nejen těch) je spojena s velkými osobnostmi. Menuhin a Gstaad je kapitola, která začala v 50.letech minulého století, kdy se v sousedním Saanen Menuhin s rodinou usadil.  Dodnes je tu jeho centrum, a na malé ploše jsou tu shromážděny fotografie, plakáty, nahrávky i malá klaviatura, na které Menuhin cvičil. Na festival přijíždějí špičky současného interpretačního umění, už téměř čtyřicet let se tu rozvíjejí festivalové akademie, určené pro mladé muzikanty – jedna z nich je i vokální – na té
učí matka Cecilie Bartoli, která tu pravidelně vystupuje. Slyšela jsem ji mj. právě v kostelíku v Saanen, se souborem I Barocchisti, které vede Diegi Fasolis a ukázka zazní také v pořadu.

Festivaly probíhají i ve švýcarském horském středisku Saas Fee, v nadmořské výšce 1800 metrů. Vedle akcí, zaměřených na alpské rohy a dechovou hudbu tu ožíval i  festival klasické hudby Musica Romantica, který vznikl a prospíval díky všestranné umělkyni Elianě Rodrigues, která je nejen vynikající klavíristkou, laureátkou soutěže královny Alžběty v Bruselu, ale také skladatelkou a dirigentkou. Festival vydává svá vlastní CD, takže si budeme moci poslechnout samotnou  Elianu Rodrigues.

Cosima von Bülow a Richard Wagner, 1870


Švýcarské festivaly využívají atraktivního prostředí, německé městečko Bayreuth zase šťastné historické náhody. Bayreuther Festpiele jsou snad jediný festival na světě, který je zasvěcený dílu výhradně jednoho skladatele. Na Zelený pahorek nad klidným bavorským městečkem, k festivalovému divadlu, které si tu v 19.století nechal postavit sám Richard Wagner, směřují kroky všech mistrových obdivovatelů už od roku 1876. Od té doby prakticky nezměnilo – široké a poměrně prudce klopené hlediště s nepohodlnými sedadly pojme téměř dva tisíce diváků, na prostorné scéně vystupují přední světoví wagnerovští pěvci a do proslulého zakrytého orchestřiště usedají stejně jako kdysi hudebníci festivalového orchestru. Prodávají se tu stovky nejrůznějších nahrávek Mistrova díla, ale mě zaujala jedna kuriozita – nahrávky nejslavnějších částí Wagnerových děl na různá mechanická dobová zařízení, jak jsou uchované v Mnichovském muzeu.

Sál festivalu v Luzernu

Festivalová tradice v Lucernu sahá do konce 30.let minulého století, na břeh jezera, k vile v Tribschen, kde rovněž svého času bydlel Richard Wagner a kde se před víc jak 70 lety uskutečnil historický koncert pod vedením Arturo Toscaniniho.  Zdejší letní festival se postupně vyprofiloval jako festival symfonických těles, a tohoto zaměření na orchestrální umění se pevně drží. Má k dispozici několik sálů v úžasné budově Koncertního a kongresového centra na břehu jezera, kterou jim (nejen) celé Švýcarsko závidí, a na festivalu si víc jak měsíc podávají dveře světové orchestry z obou stran oceánu. Součástí festivalu je tradiční Festivalový orchestr, který existoval právě už za Toscaniniho a který obnovil a vedl Claudio Abbado. A unikátní orchestr Festivalové akademie, kde s mladými umělci z celého světa pracoval Pierre Boulez. Ta jména už sama o sobě svědčí o úrovni, na jaké se festival pohybuje. Festival vydává svou vlastní edici historických nahrávek – je na nich Rafael Kubelík, Pierre Fournier, Clara Haskil atd. Na stanici Český rozhlas D-dur uslyšíme jednu z těch novějších: roku  1998 se slavnostním koncertem otevíralo Koncertní a kongresové centrum. Claudio Abbado tehdy s Berlínskými filharmoniky provedl Beethovenovu Devátou.

Martina Janková a Adam Plachetka

Tím skončí sobotní Návštěva na evropských letních festivalech, a neděle nás zavede na celé čtyři hodiny do Salcburku. Salcburský festival je jedním z nejstarších evropských hudebních festivalů.  Jeho první ročník se zrodil už r.1877, ale v roce 1910 skončil. Na tuto tradici se rozhodli navázat básník a dramatik Hugo von Hofamannsthal, skladatel Richard Strauss a režisér a tehdejší ředitel Salcburského divadla Max Reinhardt. Svou myšlenku z konce první světové války realizovali v létě r.1920 a znovuzrozený festival byl otevřen představením Hofmannsthalovy hry Jedermann, která se od té doby na festivalu uvádí na Dómském náměstí každoročně. Hudba přišla na festival později: ve Skalní jízdárně, známé Felsenreitschule, se začalo hrát v roce 1925. Salcburský festival se ovšem postupně zabydlel v dalších prostorách Mozartova rodného města. V roce 1926, na místě bývalých budov kavalerie, byl nejprve otevřen Festspielhaus, později – po výstavbě velkého festivalového domu počátkem 60.let - nazývaný Malý Festspielhaus, dnes Dům pro Mozarta. V 60.letech se také začal výrazně rozšiřovat dramaturgický záběr salcburského festivalu, který dnes zahrnuje činohru, operu, symfonické a komorní koncerty i filmová a různá experimentální představení a projekty. Své místo si tu vedle Mozarta a dalších dnes už klasiků našla i hudba 20.století..

02729756.jpeg


Festivalovou historii, kterou přerušila pouze na dva roky druhá světová války, psaly takové osobnosti, jako Arturo Toscanini, Bruno Walter nebo víc než pětadvacet let Herbert von Karajan. Za jeho éry zde hostovala poprvé Česká filharmonie s Karlem Ančerlem, a v průběhu let rovněž celá řada našich komorních souborů – např. Collegium 1704 s Václavem Luksem,  a v posledních letech také sólistů- jako doma jsou tu Martina Janková a Adam Plachetka. Takže si budeme moci poslechnout celou Figarovu svatbu Wolfganga Amadea Mozarta, jak se na Salzburger Festspiele odehrávala v roce 2015, protože právě v této inscenaci Zuzanku zpívala Martina Janková a Figara Adam Plachetka. Festival totiž vydává záznamy svých nejlepších inscenací.

Figarova svatba s našimi pěvci

 

Čtěte takéD-dur na návštěvě u Martiny Jankové

Spustit audio

Více z pořadu