Georg Friedrich Händel: Xerxes

Na přelomu let 1737-38, přesněji mezi prosincem a únorem, vytvořil dvaapadesátiletý Georg Friedrich Händel svoji v pořadí 39 operu Xerxes. Premiéra se udála 15. dubna 1738 v londýnském Královském divadle na Haymarketu a skončila naprostým neúspěchem; po pěti reprízách byla stažena z programu a dílo na dlouho zapomenuto. Jediné, co z opery paradoxně přežilo byla úvodní árie Xerxa „Ombra mai fu“, která se nejčastěji v instrumentální podobě v různých více či méně zdařilých aranžmá a pod nesprávným názvem „Largo z Xerxa“ (originální tempové označení árie je „Larghetto“) stala v 19. století oblíbeným „šlágrem“ salónně-hudebních produkcí a ve 20. století nejnahrávanější Händelovou melodií.

Za jeden z vůbec prvních pokusů o revival Händelovy opery Xerxes lze po 186 letech od londýnské premiéry považovat novodobé provedení v Göttingenu 5. července 1924, byť v dost osobité úpravě Oskara Hagena. Nicméně do roku 1926 byla v Německu tato verze s úspěchem inscenována 90krát v 15 divadlech a v průběhu 20. a počátku 21. století se Händelova opera Xerxes, v novodobé kritické edici vracející se k originálu, zaslouženě vrátila na světová operní jeviště a do nahrávacích studií.

Co však bylo příčinou neúspěšné londýnské premiéry v roce 1738? Příčina netkvěla ani tak v hudbě, ale v celkově inovativní povaze opery, která místo očekávaných formálních schémat stála na rozhraní žánrů opery seria a buffa. Ačkoliv podobná žánrová smíšenost se v opeře objevovala už v 17. století, zejména v dílech benátských autorů, tak ve 30. letech 18. století se očekávalo, že opera seria bude zcela vážná, bez prolínání žánrů tragédie a komedie nebo postav z různých společenských vrstev. Další zajímavostí opery Xerxes je hudební stavba některých zpěvních čísel, árií psaných v tzv. prosté jednodílné formě (známé z opery buffy), přičemž typická opera seria Händelovy doby byla téměř vždy složena z dlouhých třídílných a tempově kontrastních tzv. árií da capo. Tímto prolínáním dramatických žánrů a hudebních stylizací tak Händel vlastně do jisté míry anticipoval pozdější svět Mozartových vrcholných oper konce 18. století (Don Giovanni, Kouzelná flétna). A tak po pěti dubnových představeních roku 1738 byl Händelův Xerxes, s nímž si tehdejší operní publikum zjevně nevědělo rady, stažen z programu a nadlouho pak zmizel v zapomnění.