Isaac Albéniz: Pepita Jiménez, Merlin

Španělský komponista Isaac Albéniz proslul jako klavírní virtuos a pro svůj nástroj napsal také nejvíce skladeb. Je jich hodně a nikdy nebyly uspořádány do kompletního katalogu, zdá se, že mnoho se jich ztratilo nebo nebylo vydáno.

Od publikování Palácového zpěvníku, sbírky hudby skladatelů 15. a 16. století, který sestavil autor zarzuel Francisco Asenio Barbieri, se Albéniz stále více přikláněl ke španělské lidové hudbě jako ke zdrojům své práce. Dále to byla byla klavírní literatura salónů 19. století a impresionistické harmonie. Jeho klavírní skladby jako La vega, Španělská suita, Španělské zpěvy a některé sonáty jsou uznávány za mistrovská díla. Poslední léta života strávil prací na Suitě Iberia pro klavír.

Jako skladatel divadelní hudby nedosáhl stejných výšin jako klavírní autor. K operní tvorbě přistoupil v devadesátých letech  19. století. Jeho první  opera z let  1892 až 93 má titul Magický opál.  Pepita Giménez byla napsána o tři roky později, o tři měsíce později stejného roku, tedy 1895, vzniká opera Henry Clifford. Poslední opera má názve Merlin. Tyto opery jsou spojeny se jménem  Francise Burdetta Thomase Nevilla Money-Couttse, 5. barona Latymera, londýnského právníka, básníka, libretisty a bohatého dědice jmění bankovní rodiny Couttsů. Po seznámení se skladatelem se stali důvěrnými přáteli a v roce 1891 došlo ke smlouvě v níž se baron zavázal napsat libreta k Albénizově hudbě. Všechny mají tedy anglická libreta.

Traduje se, že smlouva umělecky nepřinesla očekávané výsledky, neboť se ukázalo, že bankéřova libreta mají s Albénizovým hudebním temperamentem pramálo společného. Po premiéře opery Merlin se jeden z recenzentů nechal slyšet, že Money-Couttsův text by zaujal místo v jakékoli sbírce nejhorších světových operních libret, je prý formulován v bolestně archaické staré angličtině a neúnavně rýmovaný.

Opera Pepita Jiménez vychází ze stejnojmenného románu Juana Valéry, španělského realistického spisovatele, diplomata a politika, který byl vydán v roce 1874. Albéniz vytvořil tři verze díla. První napsal v Paříži během roku 1895 a ta se provedení dočkala jako jednoaktová opera s použitím italského překladu původního anglického libreta od Angela Bignottiho. Premiéra, která se udála měla 5. ledna 1896 v Gran Teatre del Liceu v Barceloně s Emmou Zilliovou v hlavní roli, se neujala a Albéniz tuto verzi nikdy nezveřejnil. V průběhu roku 1896 dokončil rozšířenou dvouaktovou verzi. Dostala německý překlad Oskara Berggruena a měla premiéru 22. června 1897 pod vedením Franze Schalka v pražském Novém německém divadle za účasti autora. Vyšla v nakladatelství Breitkopf a Härtel. Byla o něco úspěšnější než první podoba, ale opět se neujala. Třetí Albénizova verze opery Pepita Jiménez vznikla roku 1904 opět v Paříži a opět ji vydalo nakladatelství Breitkopf a Härtel. Dostala francouzský překlad od Josepha de Marliaveho a byla uvedena v Theatre Royal de la Monnaie v belgickém Bruselu 3. ledna 1905 pod vedením dirigenta Sylvaina Dupuise.

Po Albénizově smrti v roce 1909 se úprav opery chopilo několik skladatelů, jedním z nich byl autor zarzuel Pablo Sorozábal, který vytvořil z opery tragédii se sebevraždou Pepity. Tato truchlivá podoba byla hrána v madridském divadle zarzuely 6. června 1964 s Pilar Lorengarovou jako Pepitou a Alfredem Krausem jako Donem Luisem a dočkala se gramofonové nahrávky s Teresou Berganzovou v hlavní roli Pepity. V roce 1967 vyšla u labelu Columbia. Konečnou verzí bylo kritické vydání Borji Mariňa, které vycházelo z verze z roku 1897. Opera měla premiéru 28. října 2012 v Teatro Argentino de La Plata v Argentině s Nicolou Beller Carboneovou jako Pepitou a Enriquem Ferrerem jako Donem Luisem. Dirigentem byl Manuel Coves a režii měl Calixto Bieito. Zároveň se Pepita Jiménez poprvé objevila na americkém kontinentu.

S operou Merlin, poslední Albénizovou operou, to bylo méně dobrodružné. Dostala opět anglické libreto od Francise Money-Couttse, 5. barona Latymera, který ji u skladatele objednal jako úvodní část trilogie artušovských oper. Albéniz ji  psal v letech 1897 až 1902. To už byl nemocný tak zvanou Brightovou nemocí postihující ledviny, ale pokračoval v letech 1902–03 na druhé části trilogie, Lancelot, kterou už ale nedokončil. Poslední část, Ginevru ani nezačal.

Albéniz se za svého života dočkal orchestrálního provedení jen předehry opery Merlin a provedení díla se zpěváky a klavírním doprovodem v roce 1905. Zkrácená verze opery se hrála 18. prosince 1950 ve španělštině v divadle Tívoli v Barceloně. Originální verze s anglickým textem byla provedena v koncertní podobě v Auditorio nacional v Madridu dne 20. června 1998. Pak byla v roce 2000 realizována studiová nahrávka s Plácidem Domingem v roli krále Artuše pod dirigentem José de Eusebiem. Úplné provedení na scéně se dávalo roce 2003 v madridském Teatro Real, dirigoval José de Eusebio a režii měl John Dew. Bylo to 101 let po dokončení opery. Poté se opera vydala do světa, poprvé v Německu byla uvedena 11. října 2011 v Musiktheater im Revier v Gelsenkirchenu.