Luciano Berio - posel postmoderny
Italský skladatel Luciano Berio (nar. 24. 10. 1925) patřil k nejvlivnějším hudebním tvůrcům druhé poloviny 20. století. Jeho hudba se stále hraje a stále oslovuje nové a nové generace interpretů a posluchačů. Beriův skladatelský odkaz si na stanici D-dur připomeneme v sobotu 18.10. od 20:00.
V jednom rozhovoru se Luciano Berio nechal slyšet, že u nich doma – narodil se v Oneglii v kraji Ligurie – se všechno točilo hlavně kolem těstovin a olivového oleje. Mínil to samozřejmě s nadsázkou, ale v podstatě tím poukazoval na provinční prostředí, v němž vyrůstal, aniž měl šanci získat povědomí o hudbě 20. století. A to přesto, že měl otce i dědečka skladatele, večer se doma muzicírovalo a přes den měli neustále puštěné rádio, které ovšem vysílalo převážně opery. Přístup k informacím o dění ve světě mladému Beriovi navíc zbrzdila válka, na jejímž konci musel dokonce narukovat. Jeho vojenské angažmá rychle skončilo: při první manipulaci se zbraní si omylem zranil ruku. Než se vyléčil, válka skončila, ale skončila i Beriova naděje, že z něho bude klavírista.
Co zameškal v mládí, dohonil raketovou rychlostí na přelomu 40. a 50. let. Poznal se s fenomenální zpěvačkou Cathy Berberian, která se stala na dlouho jeho životní partnerkou a nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Ve Spojených státech krátce studoval u Luigiho Dallapiccoly, který ho seznámil s novými kompozičními trendy, a měl možnost slyšet veřejné produkce elektronické hudby. Později vzpomínal, že po návratu do Itálie měl pocit, že má křídla. Veškerou energii investoval do budování prostředí pro prezentaci hudby svých současníků.
Zařadil se po bok skladatelů jako Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Henri Pousseur, Bruno Maderna. Byl všude, kde se něco dělo – jezdil do Darmstadtu, vyučoval na amerických univerzitách, založil a vedl Studio di Fonologia v Italském rozhlase a později institut Tempo reale pro výzkum, tvorbu a vzdělání v oblasti nové hudby.
Skladatelský odkaz Luciana Beria zahrnuje kolem dvou set skladeb. Mezi nejčastěji uváděné patří Folk Songs (1964) a Sinfonia (1968), v recitálech klavíristů figurují části jeho cyklu Encores věnované živlům, na koncertních pódiích často zní některé z jeho čtrnácti sekvencí pro různé sólové nástroje. Zkomponoval rovněž několik jevištních děl, která odmítal nazývat operami – jsou to „hudební akce“. Oporou jeho hudby je mimořádně plastická představivost, umění transformovat zvukem prostor, vnímání času, význam. Jeho hudba je otevřená jakýmkoliv podnětům z minulosti i přítomnosti a skladatelovou ambicí je obsáhnout toho co nejvíc – nejlépe všechno ve všem. Proto se také často vracel ke svým už dokončeným skladbám a podroboval je novým transformacím. A proto také rád upravoval skladby starších mistrů – Claudia Monteverdiho, J. S. Bacha, Franze Schuberta aj.
Celostním přístupem a celostním vyzněním se Beriovy skladby hodně podobají románům Umberta Eca, s nímž ho ostatně pojilo dlouholeté přátelství. Byli kolegové v Italském rozhlase a Beria zaujala myšlenka otevřené formy, jak ji Eco formuloval v knize Opera aperta. Aplikováno na hudbu – Beriovými slovy – „jakkoliv se hudba vytváří, poslouchá a dokonce jakkoliv se o ní mluví, všechno je to svým způsobem v pořádku. Pokud je hudba dostatečně komplexní a má dostatečnou sémantickou hloubku, může se k ní přistupovat různými způsoby a může být různými způsoby i chápána.“
V našem pořadu uslyšíte skladby Chamber Music, s elektronikou Thema (Omaggio a Joyce) a Naturale, orchestrální Nones (Nóny), Sinfonii a Continuo II, vokálně-komorní Circles (Kruhy) a Altra voce, komorní Chemins IV a Linea, sólové Sekvence pro flétnu a pro soprán, Sonátu pro klavír a Notturno pro smyčcové kvarteto.
