Milost Titova pro české šlechtické stavy

Slavnostní opera La clemenza di Tito ke korunovaci Leopolda II. českým králem, předposledního císaře Svaté říše římské a krále uherského, byla pro Wolfganga Amadea Mozarta rozhodně lukrativní zakázkou. Byla dílem českých  stavů, které operu objednaly u impresária Domenica Guardasoniho, tehdejšího spoluředitele Národního divadla hraběte Nostitze v Praze, později Stavovského divadla. Objev smlouvy mezi Českou stavovskou divadelní komisí a impresáriem Domenicem Guardasonim z 8. července 1791, který se podařili muzikologovi Tomislavu Volkovi v roce 1959, vznesl poznání o času, který Mozart napsání  opery věnoval. 

Nebylo to legendárních 18 dní, jak zaznamenal Mozartův první biograf  František Xaver Němeček (Niemetschek), ale možná celý srpen. Guardasoni utratil nějaký čas k napsání díla objednávkou u  Antonia Salieriho, který to potvrdil v srpnovém dopise hraběti Antonu Esterházymu, kde píše, že ho impresário Guardasoni marně pětkrát kontaktoval s prosbou o napsání opery. Salieri ji vlastně kolegovi Mozartovi u vídeňského dvora přenechal.

 Má se za to, že Mozartovi pomáhal s napsáním secco recitativů jeho student a přítel Franz Xaver Süssmayr, jak dokládají tři zdroje, který také cestoval s Mozartem do Prahy, aby pomohl se zkouškami, korekturami a opisováním. Mozart vezl s sebou k premiéře také dalšího svého kumpána, klarinetistu  Antona Stadlera, pro kterého napsal populární koncert a kvintet pro basetový klarinet. A do pražské opery pro něj vepsal dva atraktivní obligátní kusy. První pro basetový klarinet v Sextově árii „Parto, parto, ma tu ben mio“ a pro basetový roh v árii Vitelie „Non più di fiori“.  

V opeře La clemenza di Tito se Mozart musel vyrovnat s formou barokní opery seria, která byla v jeho době už zastaralá. Ale byla stále požadavkem dvorské reprezentace jako oslavná kultura šlechty a to v celé Evropě a více než století. Vídeňský dvorní básník Metastasio se musel svými idealizovanými librety přizpůsobit oficiálnímu vkusu panovníků. Proto také Guardasoni vybral pro korunovaci českého krále vhodné téma – operu seria a dílo Pietra Metastasia, které  bylo napsáno pro Antonia Caldaru v roce 1734. A od té doby ho využilo několik dalších skladatelů.

 Mozart poznal téma ze života římského císaře Tita  už v roce 1770 na návštěvě opery La clemenza di Tito od Michelangela Valentiniho v Bologni (na libreto Antonia Palomby).  Po dvaceti letech poté upravil Metastasiovo libreto pro Mozartovu korunovační operu tehdejší básník vídeňského dvora Caterino Mazzolà. Ten sloučil původní tříaktové libreto do dvou dějství a dal Mozartovi možnost, aby do ní vložil to, co v opeře seria nikdy nebylo – prvky tehdy aktuální opery buffa a smíšené formy hudebního dramatu -  soubory, velké finále, sbory a různé novější typy árií.

Mozart  zemřel tři měsíce po premiéře Tita a nedožil se toho, aby se jeho předposlední opera stala  po mnohá desetiletí jeho nejúspěšnějším dílem v Evropě. Během let doznala několika verzí, jak bylo v té době běžné, a jak žádal vkus operního publika ve významných operních domech počátku 19. století, od vídeňského dvorního divadla až po milánskou, drážďanskou, hamburskou a pařížskou La Scalu. V roce 1804 uvedl Joseph Weigl, dirigent vídeňského dvorního divadla u Korutanské brány, premiéru opery ve verzi, která obsahovala nově zkomponované árie jinými autory pro Tita a nový duet mezi Titem a Sextem, které nahradily Mozartovy původní čísla.  

Vyrábět pasticcia byla dobová standardní operní praxe, známá od začátků žánru, a tak se pro každé nové uvedení opery stvořila nová verze  s použitím jednotlivých skladeb jiných skladatelů. Činil tak i sám Mozart, který upravil Händelovu hudbu a do své opery zařadil třeba úryvek z opery Una cosa rara od Vicenta Martína y Solera. Nějaký pojem z moderní doby, který pojednává o věrnosti původnímu dílu nebo dokonce mluví o historicky poučené interpretační praxe samozřejmě v té době neexistovaly. Operní hudba tehdy přežívala díky modernizaci a dobovým úpravám.