Na návštěvě v Essenu a Hamburku

Na návštěvě v Hamburku

Stanice D-dur vyslala Jindřicha Bálka na cestu do dvou muzikálních německých měst.  Jak fungují nové koncertní prostory v těchto městech? Vysíláme v sobotu 19. ledna a v neděli 20. ledna od 8:00 do 12:00.

Co má společného Essen a Hamburk? Určitě to, že nejsou takovými hudebními metropolemi, ani nemají tak bohaté hudební dějiny jako Praha, Lipsko nebo Vídeň – i když Hamburk má přirozeně starší a bohatší historii už od doby barokní. Co je ale rozhodně spojuje, je fakt, že důležitý impuls pro jejich hudební život přišel s postavením nového koncertního sálu, v Essenu i s vybudováním operního domu Aalto Theater. Důvod navštívit Essen je dnes jednoznačně i v tom, že zde působí český dirigent Tomáš Netopil – a uvádí tu vedle Mozarta a Strausse řadu titulů českého repertoáru včetně Řeckých pašijí a Příhod lišky Bystroušky. A o obou budovách v městském parku hovoří s nepředstíraným nadšením, není divu.

V Essenu

Essen se zařadil mezi kulturní centra ve stejné době, kdy byla na vzestupu rodinná firma Krupp – která se pak zapsala do dějin neblaze jako největší Hitlerova zbrojovka. Svůj věhlas ale získala už během 19. století – a spolu s hospodářským rozmachem vznikl roku 1899 také orchestr a byl postaven koncertní sál. Richard Strauss zde provedl roku 1904 Sinfonii domesticu a Gustav Mahler tu řídil roku 1906 svou Šestou symfonii. Celý region průmyslového Porůří byl po válce přeměněn na lákavé centrum všestranného kulturního vyžití. Nová budova divadla byla postavena koncem 80. let minulého století podle projektů slavného finského architekta Alvara Aalta a nový sál stojí od roku 2004. Je pojmenován pole Alfrieda Kruppa von Bohlen und Halbach (ve foyeru má bustu), posledního přímého potomka průmyslnického rohu Kruppových. Ten se po válce zasadil o znovuvybudování průmyslu, ale i o založení významné nadace.

Hamburk

Brahmsův pomník v Hamburku

Hamburg jako klíčový evropský přístav bylo bohaté město už po staletí, a podle honosné radnice, gigantického nádraží a dochovaných měšťanských domů je to jasné na první pohled. Ale bylo to především město bohatých obchodníků, kteří si mohli dovolit platit divadla a hudebníky. Útočiště tam našel na čas Georg Friedrich Händel i Gustav Mahler, ačkoli to nikdy nebylo světové hudební centrum. Starý koncertní sál, pojmenovaný po jiném bohatém mecenáši Carlu Laeiszovi (dnes se mu říká Laeiszhalle), je ovšem i tak větší než Rudolfinum. Nejvýznamnějším rodákem je přirozeně Johannes Brahms (1833 – 1892), jehož rodný dům byl ovšem zničen během strašlivého náletu na Hamburk v roce 1943. Místo něj je pamětní deska a nedaleko originálně řešený pomník, má tvar krychle a na každé ze čtyř stran je Brahmsův portrét, od mládí po kmetský věk. Brahmsovo museum umístili do jiného domku, který má ale starobylou patinu a je součásti Komponistenquartier, který a připomíná i další osobnosti, rodáky Georga Philippa Telemanna, Johanna Adolfa Hasseho, Fanny a Felixe Mendessohnovi, ale také Mahlera.

Elbphilharmonie

Suverénně největším magnetem je ale už druhou sezónu Elbphilharmonie, přátelsky přezdívaní Elphi - Elfí. Není to nekritizovatelný projekt – a nejen proto, že místo 80 milionů EUR stál 800 milionů – ale stavba je to prostě impozantní (Pro představu, jen cihlový podstavec je větší než Národní muzeum.) Ačkoliv je Labe v Hamburku ještě 100 kilometrů od moře, nabízí pohled z budovy Elbphilharmonie efekt velkého širokého prostoru s industriální, a přesto zvláštně zasněnou atmosférou. Sál uvnitř vzdáleně připomíná velkou jeskyni v Labských pískovcích – což asi není záměr – ale je akusticky obložen kamenem, ve kterém žádný vyfrézovaný tvar není úplně stejný. Každé okno je umělecký originál a snaha o imitaci přírodního prostoru a tvarů je patrná všude. Akustika je sušší a analytičtější, než by si milovníci romantického repertoáru asi přáli – ale stejně, od otevření 11. ledna 2017 je pořád vyprodáno, už se tu vystřídaly všechny světové orchestry, a vůbec se tomu nedivím.

Vysíláme na stanici D-dur v sobotu 19. ledna a v neděli 20. ledna od 8:00 do 12:00.