Návštěva u Františka Poka
Vynikající hornista prošel celou řadou souborů a orchestrů, včetně toho rozhlasovího. Na D-dur o víkendu 18. a 19. května od osmi do dvanácti s reprízami po půlnoci.
Generace ctitelů renesanční hudby vzpomínají na doby slávy Rožmberské kapely. Máme samozřejmě na mysli první generaci souboru, protože „živnost“ zakladatele přešla na následovníky a tak má dnes soubor nové publikum. Rožmberskou kapelu založil v roce 1974 František Pok, otec našeho hornisty, tedy hráče na lesní roh. Ten pocházel z jihočeské Soběslavi a František mladší tam ještě rok chodil do školy. Pak se ocitl v Praze a tady rodina vystřídala několik adres, než se František junior osamostatnil a usadil v Úvalech u Prahy. A protože měl muziku doma potatil se, a stal se také hudebníkem. Doma měl dost lákadel, která žádný hoch, natož potom hudební talent, nemůže nechat ladem.
A byl tak svědkem báječného kutilství tatínka, který si doma a v dílně zřízené v pronajatém kumbálku vyráběl podivné nástroje k provozování renesanční hudby. Těch dechových si osvojil celou řadu – známá je samozřejmě zobcová flétna, originální názvem a stavbou jsou legendární šalmaj, pumort, kornamusa, raket, cink nebo serpent a další. Mezi nástroje lidového až folklórního ražení patří dudy a fanrfnoch a konečně i taková niněra. Tedy lučec, kolovratec nebo kobylí hlava. Nechte si o ní od Františka vyprávět a také o tom, jak se dělá serpent. Tento basový dechový nástroj s nátrubkem, který je zmuchlán do hadovité podoby, neboť má délku dva metry dvacet a jinak se na něj hrát nedá, se vyrábí do formy třeba jak zvon.
Přidejte do instrumentáře strunné nástroje drnkací, smyčcové a úderné, soubor bicích nástrojů, harfu a další kusy a dojdete k počtu až 40 nástrojů, které Rožmberská kapela v při svém koncertování používá. Při pěti, šesti až osmi členech včetně jednoho vokalisty. František mladší se účastnil koncertního mumraje, jak dokládají kronikové záznamy Jany Crkvové, která hrála v souboru na violu da braccio, cembalo, regál, varhanní pozitiv, křivý roh a zobcovou flétnu. František Pok uchovává doma na čestném místě některé nástroje z instrumentáře rožmberské kapely, mezi nimi tenorový cink nebo varhanní portativ. A také zobcovou flétnu, na kterou osobně nahrál sólo do fakírské scény ve filmu Adéla ještě nevečeřela od skladatele Luboše Fišera.
Otec byl též trumpetista rozhlasového orchestru a tak se u nich doma scházeli kolegové s kterými nacvičoval sóla do skladeb, které dodnes najdeme v rozhlasové fonotéce. Tento orchestr, legitimní předchůdce dnešního SOČRu, byl živnou půdou pro mnohá komorní seskupení. A někteří kolegové rovnou působili v Rožmberské kapele. Hobojista Jiří Váca, nějaký čas houslista Bohuslav Purger, otec hobojisty souboru Jaroslava Konečného hrál v rozhlasovém orchestru na housle a nakonec se i František Pok mladší stal členem rozhlasového orchestru.
Studoval hru na lesní roh na Pražské konzervatoři a tehdy se stal členem Komorního žesťového souboru – i nahrávky tohoto studentského seskupení uchovává fonotéka Českého rozhlasu. Po absolutoriu Akademie múzických umění získává angažmá v orchestru Státní opery Praha, kde působil 20 sezón, z toho šestnáct na postu vedoucího skupiny a sólisty. Jeho hráčských kvalit si tak považoval tehdejší šéfdirigent rozhlasového symfonického orchestru Vladimír Válek, že ho nakonec získal pro novou vizi orchestru. František Pok mladší byl vedoucím skupiny a sólistou, dnes zastává místo zástupce vedoucí skupiny. V komorním oboru působil od roku 1987 v sestavě Dechového kvinteta Academia, kde vystřídal kolegu Miroslava Kubíčka, člena rozhlasového orchestru. Hrál se souborem až do ukončení jeho činnosti a aranžoval pro kvinteto mnohé skladby psané původně pro jiné nástrojové seskupení. Repertoár souboru sahal od hudby Johanna Christiana Bacha až do současnosti. Dechové kvinteto Academia nahrálo třeba skladby Ilji Hurníka, Josefa Ceremugy, Otomara Kvěcha, Viktora Kalabise, Rudolfa Karla a dalších. Kompoziční ambice vtělil František Pok i do populárního repertoáru kompaktního disku s titulem Music Party 2000.
