Návštěva u skladatele a dirigenta Marka Ivanoviče
První červnový víkend jsme vyrazili do brněnského Národního divadla, kam nás pozval šéfdirigent Janáčkovy opery a skladatel Marko Ivanovič. Obě víkendová dopoledne pro nás náš hostitel vybíral nejen hudební díla svých oblíbených autorů, ale také ukázky z vlastní skladatelské tvorby a poutavě nám také povyprávěl o svém dirigentském poslání.
Jsem moc rád, že nás na hudební fakultě vychovávali jako univerzální dirigenty. Operní dirigent totiž musí být i dobrým sbormistrem, protože s vokální praxí je neustále konfrontován.
V Brně jsem zahájil své působení zhurta. Začal jsem Janáčkem. Byl jsem o deset let mladší a také odvážnější. Brno má na Janáčka v podstatě monopol, protože je tady silná interpretační tradice. Během devíti sezón jsem v Brně nastudoval stěžejní Janáčkovy opery. Od Jenůfy, přes Lišku Bystroušku, Osud anebo Věc Makropulos a letos chystáme ještě Výlety páně Broučkovy. S Janáčkem jsem v Brně začal a s Janáčkem se také s Brnem rozloučím.
Marko Ivanovič patří k výrazným osobnostem české hudební a divadelní scény napříč generacemi. Je známým propagátorem soudobé hudby a realizátorem edukačních projektů nejen pro mladé publikum. Jako dirigent se etabloval už v době studií na HAMU, a to rovnou v pražském Národním divadle. Na stejné scéně na sebe brzy upozornil i jako skladatel. V letech 2009 až 2014 byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Od roku 2015 působí jako šéfdirigent opery Národního divadla v Brně, kde se podílel na mnoha výjimečných operních inscenacích, které zásadně ovlivnily mapu české i evropské divadelní scény. Ivanovič také jako dirigent spolupracuje s řadou českých i zahraničních hudebních těles.
Cesta k hudbě a vysněné studium v Praze
Marko Ivanovič se narodil v Praze na počátku roku 1976 do česko-srbské rodiny. Dětství prožil v bývalé Jugoslávii, konkrétně v malém městě Smederevska Palanka jižně od Bělehradu. Tam docházel do hudební školy na hodiny klavíru. Už tehdy ho ovšem více než cvičit na klavír bavilo zapisovat hudbu, skládat, hrát si s notami. Hudební nadání zdědil po své mamince, která pocházela z pražské umělecké rodiny. Když se na konci základní školy Marko rozhodoval, jakou střední školu si zvolí, tak jeho největším přáním bylo studovat skladbu na Pražské konzervatoři, a to i přesto, že netušil úplně přesně, co takové studium vlastně obnáší. Praha pro něj však od malička byla vysněným městem. Trávil zde u prarodičů prázdniny a obdivoval zdejší památky i bohaté možnosti kulturního vyžití. Dostat se do Prahy na konzervatoř bylo proto pro Marka velkým snem. A ten se splnil. Příjímací zkoušky na konzervatoř Marko úspěšně vykonal a v patnácti letech se přestěhoval do Prahy. A tím pro něj začala nová životní etapa.
Na Pražské konzervatoři si Marko Ivanovič vedle studia skladby později přibral ještě obor dirigování. Podle svých slov měl v tomto nelehkém oboru velké štěstí na svého prvního pedagoga – sbormistra Miroslava Košlera, který ho velmi umělecky inspiroval a naučil ho správně vnímat barvu a zvuk sboru. Orchestrální dirigování pak studoval u stejně inspirujícího učitele Jaroslava Vodňanského.
Po absolutoriu konzervatoře Ivanovič pokračoval ve studiu skladby a dirigování na pražské HAMU. I tam měl velké štěstí na své učitele. Kompozici totiž studoval u všestranného Václava Riedlbaucha a dirigování u Radomila Elišky, či u Jiřího Bělohlávka, jehož dodnes považuje za nejen mimořádného dirigenta, ale též za jedinečného pedagoga. V rámci stipendijních programů absolvoval také studijní stáž na Hogeschool voor de Kunsten v Utrechtu u Jurjena Hempela.
Národní divadlo Praha a nové projekty
Ještě během studia na HAMU byl Ivanovič osloven vedením pražského Národního divadla, aby zde působil jako asistent hlavního dirigenta. Jeho prvním zásadním projektem na první scéně byla Šlitrova Dobře placená procházka. Režie se tehdy ujal Miloš Forman a hudebního nastudování Libor Pešek. Ivanovič se na projektu podílel nejen jako asistent dirigenta, ale též jako autor nové hudební úpravy pro orchestr. Tato výzva ho, podle jeho vlastních slov, posunula kariérně o žebříček výše. Díky tomuto úkolu získal možnost spolupracovat na dalších hudebních projektech a setkávat se s výjimečnými osobnostmi a také se začal postupně dostávat k inscenacím, kde zastával místo hlavního dirigenta.
Za zlomovou považuje Ivanovič operu Aleše Březiny Zítra se bude…, na níž spolupracoval s českou herečkou a legendární operní pěvkyní Soňou Červenou. Představení, která se tehdy odehrávala v divadle Kolovrat, se setkávala s nadšeným diváckým přijetím. Úspěšně si ovšem vedla i vlastní Ivanovičova rodinná opera Čarokraj, kterou zkomponoval na základě poptávky tehdejšího uměleckého šéfa opery pražského Národního divadla Jiřího Heřmana. Na tomto projektu spolupracoval s bratry Petrem a Matějem Formanovými. Autoři opery se rozhodli navázat na bádání britského spisovatele a přírodovědce Geralda Durella, jenž se ve své knize Mluvící balík objevil pro své čtenáře fantastickou říši s názvem Mytologie, v níž žijí bájní tvorové a bytosti, rostou podivuhodné květiny a vládnou neobvyklé přírodní zákony. I Čarokraj se pyšnil mnoha vyprodanými reprízami a později byla inscenace přenesena také do Brna. Na prknech pražského Národního divadla v Ivanovičově nastudování vznikaly i další zajímavé inscenace, jako například Válka s mloky Vladimíra Franze anebo opera Curlew River Benjamina Brittena.
Čtyři kroky do nového světa
Marko Ivanovič ještě v době studií krátce působil na pražském gymnáziu Jana Nerudy, kde vyučoval hudební teorii. Poté, co z gymnázia odešel, mu práce s mladými lidmi, chyběla. Navíc Marka fascinovala a zároveň trápila jakási bariéra mezi posluchači a interprety na koncertním pódiu. Z učitelské praxe věděl, že stačí vlastně jen trocha poznání, poskytnutí určitého klíče k pochopení skladatelova záměru a z chaotické změti zvuků se rázem může stát působivé hudební dílo. Jeho postřehy, které mu stále vrtaly hlavou, se nakonec setkaly s nápadem tehdejšího ředitele České filharmonie Václava Riedlbaucha, aby společně s Petrem Kadlecem, dramaturgem Českého rozhlasu, začali realizovat komentované koncerty pro mládež. Tehdy poprvé́ v rámci několika měsíců předvedli čtyři výchovné́ koncerty pro mladé́ publikum. V programu uvedli Janáčkovu Sinfoniettu, Beethovenovu Symfonii č. 5, Šostakovičovu Komorní symfonii a Dvořákovu Symfonii Z Nového světa, podle níž výchovný cyklus nakonec dostal své jméno. Oba realizátoři se nechali inspirovat Leonardem Bernsteinem, ovšem v koncepci programu vycházeli z vlastního naturelu a postupně projekt vycizelovali do současné podoby - Mladí lidé hrají mladým, dnes Česká studentská filharmonie. Tento projekt společně Ivanovič a Kadlec vytvářejí už patnáctým rokem.
Pardubické angažmá a kapela Plastic People of the Universe pro abonentní návštěvníky
V roce 2009 přijal Marko Ivanovič od tehdejšího ředitele Pardubické komorní filharmonie Vojtěcha Stříteského nabídku na post šéfdirigenta. I ve východočeské metropoli se mu podařilo zrealizovat mnoho zajímavých projektů a také uvést premiéry skladeb současných autorů. V Pardubicích také pořádal s Petrem Kadlecem z Českého rozhlasu živě přenášené koncerty s komentářem. A v neposlední řadě pardubickému publiku také Ivanovič odvážně představil v rámci abonentního cyklu projekt Pašijových her v podání undergroundové skupiny Plastic People of the Universe a Agon Orchestra, v aranžmá Michala Nejtka. Na koncertě se tehdy prý sešla pestrá společnost, která se nakonec rozcházela ve velmi dobrém rozpoložení a podle Ivanovičových slov tento projekt někteří přátelé považují za vrchol jeho působení v Pardubické komorní filharmonii.
Národní divadlo Brno a setkání s Davidem Radokem
V roce 2015 přijal Marko Ivanovič nabídku od uměleckého šéfa opery Národního divadla Brno, Jiřího Heřmana, na vedení zdejšího orchestru. A Marko zde začal opravdu zhurta a odvážně – Janáčkem. S vědomím a respektem, že Brno má na Janáčka v podstatě monopol, neboť v tomto městě je silná interpretační tradice. Během devíti sezón Ivanovič pro Brno nakonec nastudoval Janáčkovy stěžejní opery – od Jenůfy, přes Příhody Lišky Bystroušky až po Osud nebo Věc Makropulos. Letos na podzim ještě chystá Výlety páně Broučkovy.
Vedle Janáčka ovšem Ivanovič v Brně uvedl například českou premiéru opery Thomase Adèse Powder Her Face, nebo Epos o Gilgamešovi od Bohuslava Martinů. Moc rád vzpomíná na Bartókův Modrovousův hrad, který byl uveden společně v kombinaci s Očekáváním od Arnolda Schönberga, což byl původně švédský projekt Davida Radoka, jenž se podařilo přenést do Brna. A od té doby má podle vlastních slov velké štěstí, že může s Davidem Radokem pracovat v Brně pravidelně. Radokovy vize jsou podle Ivanoviče neuvěřitelně činoherní, což není v tuzemské operní režii vůbec běžné. Radok dokáže pedagogicky naučit pěvce modernímu herectví a rozpohybovat i sboristy. Společně uvedli v ND Brno například Brittenovu operu Peter Grimes anebo Straussovu Salome. Jejich spolupráce pak vyvrcholila v podobě autorské opery Monument, jež byla inspirovaná tragickým osudem českého sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku na Letné. Marko Ivanovič byl autorem hudby a dirigentem představení, zatímco David Radok byl libretistou, scénografem a režisérem této inscenace. Ani v Brně se tedy Ivanovič skladatelsky neztratil.
Operní domy, orchestry a projekty
Marko Ivanovič příležitostně hostuje také v ostatních operních domech u nás i v zahraničí. Nejvíce si cení svého působení ve švédském Malmö, kde uvedl Janáčkovu Jenůfu, a také svého nastudování Janáčkovy opery Věc Makropulos v Göteborgu. Pravidelně se účastní coby dirigent i skladatel různých hudebních festivalů a spolupracuje s předními českými či zahraničními hudebními tělesy. Neúnavně také propaguje současné autory a neváhá při tom překračovat pomyslné hranice vážné hudby. Sám je také autorem mnoha divadelních a rozhlasových hudeb. Jeden z nejzásadnějších divadelních počinů z poslední doby, na němž se Marko podílel jako autor hudby a spoluautor scénáře, je tanečně divadelní představení Kniha džunglí na motivy stejnojmenné předlohy Rudyarda Kiplinga, které vzniklo ve spolupráci Divadla bratří Formanů, Dekkadancers, České filharmonie a divadla Jatka78.
Za pozornost stojí i Ivanovičova nahrávací aktivita. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu natočil celý komplet symfonií Miloslava Kabeláče.
Hudba k poslechu
Návštěva u Marka Ivanoviče se nesla ve velmi příjemném duchu. Jihoslovanský temperament našeho hostitele, jeho přátelská a skromná povaha doslova prostoupila celým éterem. Ivanovič zavzpomínal na své dětství, na pražská studia a působení v českých operních domech a také na neobvyklé projekty, u jejichž zrodu stál. A přesně v tomto chronologickém pořadí také vybíral hudbu k poslechu. Zazní tak díla vážná i nevážná následujících autorů: Stevana Hristice, Alfreda Schnittkeho, Benjamina Brittena, Milana Hlavsy, Ottorina Respighiho, Leoše Janáčka, Miloslava Kabeláče, Thomase Adèse, J. S. Bacha, Petara Konjoviće, Slavomíra Hořínky, Michala Nejtka, Dona Ellise, Richarda Strausse, Bohuslava Martinů, Gustava Mahlera, Štěpánky Balcarové a Miloslava Ištvana. A s úsměvem sobě vlastním nám Marko představil i své skladby, například ukázku z Knihy džunglí. No, nechme se trochu překvapit!
Návštěvu u Marka Ivanoviče vysílá Český rozhlas D-dur o víkendu 1. a 2. června od 8 do 12 hodin.
