Návštěva u skladatele, pedagoga, filmaře a amatérského archeologa Michala Košuta

Na další víkendovou návštěvu jsme zamířili do jihomoravské metropole, konkrétně na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Na zdejší katedře hudební výchovy dlouhá léta vyučuje Michal Košut hudebně-teoretické předměty. Přichystal nám k poslechu díla svých oblíbených autorů a představil i ukázky z vlastní tvorby. Nechybělo však ani vyprávění o jeho druhé velké životní lásce - archeologii. 

V dnešní době mi vadí především komercionalizace a to, že o kultuře, umění nerozhodují umělci, vzdělanci v oboru, nýbrž jakási vrstva producentů nebo spíše organizátorů. Samozřejmě tím pádem jde estetika někam úplně jinam, ale to je asi přirozené. Já ale určitě budu žít dál se svými ideály. Mám pro tento jev soukromý termín: profesionalizace diletantismu.

Letos sedmdesátiletý Michal Košut patří mezi nejtalentovanější skladatelské osobnosti své generace. Je to autor, který si dokázal přirozenou cestou vybudovat renomé nejen u nás ale i daleko za hranicemi republiky. Jeho dílo je pestré, s prvky postmoderních kompozičních přístupů. Obsahuje jednak skladby symfonické, komorní, elektroakustické, ale také hudebně dramatické. Náš hostitel je rovněž úspěšným a plodným autorem v oblasti filmové hudby.

Od roku 1991 je Košut aktivní také jako pedagog na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Své skladatelské zkušenosti předával mladým autorům také na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Jeho druhou životní láskou je archeologie. Dlouhá léta podniká cesty po rozličných místech, kde navštěvuje zajímavé archeologické lokality. Výsledkem těchto poznávacích cest je ucelený filmový dokumentární seriál Svědkové času, který autorsky sám celý připravuje.

První setkávání s hudbou

Košutovy hudební začátky nejprve neprozrazovaly budoucí kariéru talentovaného skladatele. Jeho hudební dospívání bylo pozvolné, ačkoliv znatelně ovlivněné pozitivními vlivy vzdělané a kulturní rodiny. Maminka byla talentovanou, pilnou klavíristkou, disponující absolutním hudebním sluchem. Předpokládala, že podobně pilný bude i její syn. Ve druhé třídě základní školy ho proto zapsala na hodiny klavíru do Osvětové besedy, kde se však brzy ukázalo, že tato cesta k úspěchu nepovede. Hodiny klavíru a dennodenní dril malého školáka nebavil. A tak hrál na klavír podle sluchu a stal se schopným samoukem. O tři roky později rodiče Michalovi vyhledali novou pedagožku – Hermínu Prchalovou, spolužačku Rudolfa Firkušného, která s ním začala metodicky lépe pracovat, což brzy přineslo dobré výsledky.

V pubertě se dostavil zájem o bigbít, Košut měl dokonce s kamarády vlastní kapelu, a tak šel klavír opět stranou. Nakonec ale přeci jen zvítězila vážná hudba a zhruba ve druhém ročníku na gymnáziu začal docházet za svým strýcem Otmarem Máchou, který ho učil objevovat svět hudební teorie. Později se zdokonaloval ještě u muzikologa a skladatele Zdeňka Zouhara a také u svého staršího kolegy a přítele Miloše Štědroně. Postupně se pro Košuta stala vážná hudba vášní, a tak se po maturitě rozhodl pro studium skladby na brněnské JAMU, kde s úspěchem vykonal talentové zkoušky do kompoziční třídy Ctirada Kohoutka, čímž se pro něj otevřela nová životní etapa.

Skladatel a pedagog

Na svého pedagoga Ctirada Kohoutka vzpomíná Košut s velkou úctou a respektem, považuje ho za vynikajícího učitele a praktika. Podle Košuta nebylo Kohoutkovým cílem žáku přiblížit estetiku díla, ale spíše předat skladatelské řemeslo. Nezbytné kompoziční základy uměl naučit v podstatě skoro každého studenta a jako skladatel dokázal maximálním způsobem využít výdobytky Nové hudby, přesně tak, jak je popsal ve svých knihách. Jeho styl byl technicistní a racionální, a tak vychoval i své žáky. Podle Košutových slov měl proto po absolutoriu JAMU dlouho pocit, že napsat jednoduchý kvintakord je tak trochu prohřešek.

Po absolvování JAMU působil Michal Košut několik let jako umělec ve svobodném povolání. Na toto období vzpomíná s úsměvem jako na krásné a bezstarostné. Věnoval se výhradně kompozici vážné hudby a cestoval po republice legendárním tříkolovým Velorexem. Mnohdy zažíval humorné situace při legitimování tehdejší VB, jejíž příslušníci častokrát netušili, co přesně termín „svobodné povolání“, který měl uveden v občanském průkazu, znamená. S postupujícím časem však nakonec z čistě praktických důvodů musel Košut tento svobodný životní styl ukončit a nastoupil tedy na brněnskou Taneční konzervatoř jako korepetitor. Později také zahájil svou pedagogickou dráhu. Nejprve předával zkušenosti mladým skladatelům na bratislavské Vysoké škole múzických umění a od roku 1991 se začal pedagogicky věnovat studentům hudební výchovy na brněnské univerzitě, kde působí dodnes. Během své učitelské kariéry předal své zkušenosti řadě mladým autorům a budoucím pedagogům. Největší radost má z absolventů, kteří se rozhodli kantořině skutečně věnovat, třeba i na malé vesnici. Studenti se podle Košuta v průběhu tří desetiletí jeho pedagogického působení změnili a proměnily se také schopnostní nároky při vstupu do studia. Tento trend považuje jako pedagog za poněkud nešťastný.

Stipendium v Lyonu

Na začátku své skladatelské dráhy, krátce po absolutoriu JAMU, se Košut nejvíce věnoval elektroakustické hudbě. Podle svých slov byl touto hudební oblastí fascinován, přinášela totiž možnosti, které v orchestru akustické nástroje neměly. V době, kdy byla elektronika na vzestupu, fungovalo v Československu jen několik málo studií, jejichž vybavení bylo na problematické úrovni. Velká životní příležitost pro Košuta proto přišla začátkem roku 1990, kdy společně s Aloisem Piňosem získal tříměsíční stipendium ve studiu GMVL v Lyonu, což byla společnost, která se zabývala elektroakustickou hudbou a její distribucí. Společnost sídlila v zámečku lyonského parku a disponovala velmi dobře technicky vybavenými studii. Stipendista Košut byl vymoženostmi francouzských kolegů doslova nadšen. Dopoledne pracoval s Aloisem Piňosem a odpoledne tvořil svůj balet Mimikry, který nakonec doznal značného úspěchu. Byl vysílán televizními stanicemi RTL a SAT1. Na baletu Košut spolupracoval s režisérem Jaromilem Jirešem a choreografem Danielem Wiesnerem.

Michal Košut|foto:Simona Kostrhunová, Český rozhlas

Svět televize a filmu

Košutův vstup do světa filmu byl poznamenán nečekanou tragickou smrtí skladatele a divadelníka Jiřího Bulise. Ten měl rozpracovánu kompozici hudby pro vznikající film. Realizační filmový tým tehdy Košuta oslovil, zda by práci po zesnulém Bulisovi nemohl dokončit. Košut souhlasil a ve filmovém světě nakonec setrval až do roku 2004. Celkem tak vytvořil téměř třicet filmových hudeb a spolupracoval s řadou úspěšných režisérů – například s Jaromilem Jirešem, Vladimír Kelblem, Ivanem Balaďou, Igorem Chaunem a dalšími.

Na své filmové období Košut vzpomíná jako na důležitou životní etapu, zároveň však poukazuje na negativa, která tento svět přináší. U filmu je potřeba stále vyhovovat především vkusu režiséra a častokrát je třeba dělat něco, co by autor sám zpracoval jinak. Ve světe filmu je také potřeba být stále viděn, být společensky aktivní. I to byl jeden z důvodů, proč Košut svou spolupráci s filmaři ukončil. Po nějakém čase se mu ale po této práci začalo stýskat, brzy ovšem pochopil, že filmový průmysl je už někde jinde, a to jak po technické, tak i po stylové stránce. Autoři dnes pracují s programy, které sice umožnují vytvořit obstojné dílo, ale důsledkem tohoto pokroku je podle Košuta následná unifikace filmové hudby.

Archeologie – druhá vášeň

Dalším celoživotním zájmem Michala Košuta je historie, především archeologie a s tím související záliba v cestování. K archeologii měl hluboký vztah už jako malý kluk. Dodnes si vzpomíná na výstavu o Velké Moravě, která se konala v brněnském Domě umění v roce 1963. Katalog z výstavy, na niž ho zavedla maminka, má pořád schovaný. V období dospívání také docházel do Vlastivědného kroužku v Brně-Chrlicích. Jeden ze zdejších členů byl dokonce profesionální archeolog, a tak v něm měl mladý Košut svůj vzor. Podnikal vlastní tajné archeologické průzkumy, nacházel zajímavé artefakty a téměř do sedmnácti let byl přesvědčen, že bude archeologem. Nakonec jedná vášeň přebila druhou a Košut se vydal na profesionální hudební dráhu.

Archeologii se však nikdy věnovat nepřestal. Postupně procestoval řadu míst a navštívil více než 150 archeologických lokalit. A tak se rozhodl o svých výpravách začít točit vlastní dokumenty. Bylo to v době, kdy vyučoval kompozici elektroakustické hudby, tehdy totiž zjistil, že tento typ montáže je podobný jako u filmu. Pořídil si kameru, natočil film, sestříhal a zkomponoval hudbu, napsal text, který pak načetl brněnský herec Vladimír Krátký a někdy v roce 2013 oslovil akvizici České televize. A tak vznikl cyklus dokumentárních filmů Svědkové času. Počet dílů se stále rozrůstá a Košutovy filmy vysílá druhý program České televize, k vidění jsou i v internetovém archivu i-Vysílání ČT.

Nezávislost jako životní styl

Michal Košut své hudební dílo v zásadě nikdy neprezentoval, vždy se pohyboval ve vlastním uzavřeném tvůrčím procesu, který byl na vnějším světě nezávislý, přesto se jeho skladby dočkaly zásadních úspěchů, premiér i ocenění. Na svém autorském kontě má pozoruhodná díla. Miluje zvuk jak orchestru, tak komořinu, ale nevyhýbá se ani lidskému hlasu. Má rád soukromí a se svou ženou žije na samotě, obklopen přírodou a zvířaty. Přesto, či snad právě proto, je jeho odkaz výjimečný.

Michal Košut se vyznačuje neobvyklou skromností, láskou k umění, k naším předkům, a úctou ke svým učitelům. Rád poslouchá, poznává i analyzuje hudbu starých mistrů a také dílo Mozarta, Beethovena, Musorgského, Stravinského, Honnegera, Fally, Pendereckého anebo Janáčka. A právě hudbu zmiňovaných autorů, včetně svých učitelů, vybíral Michal Košut k poslechu při naší návštěvě. A díky opakovaným prosbám náš hostitel nakonec vybral také vlastní skladby. Jako překvapení jsme naopak z fondu Českého rozhlasu jednu Košutovu kompozici zařadili my.

Český rozhlas D-dur 6. a 7. dubna od 8 do 12 hodin.