Netopýr z Vídně

Johann Baptist Strauss II. (1825 – 1899) byl reprezentantem druhé generace dynastie slavného hudebnického rodu. Vyrůstal ve velice podnětném prostředí – otec Johann Baptist Strauss I. (1804 – 1849) byl autorem velkého množství úspěšných tanečních skladeb, zejména valčíků a stál v čele populární vídeňské kapely. Synův mimořádný talent rozpoznal už v útlém dětském věku a podpořil jej hodinami houslí a klavíru u dobrých učitelů. Nicméně později, také zřejmě z obav ze synovy konkurence,  jej směřoval k pragmatickému vzdělání ve finančnictví s vizí pozice bankovního úředníka.

Synovo zaujetí pro hudbu bylo velice silné. Ještě jako nezletilý, za kterého se zaručili dva renomovaní hudebníci,  požádal vídeňský magistrát  o udělení licence pro provozování vlastní kapely. Do hudebního života Vídně s ní vstoupil velice přesvědčivě a uváděl řadu vlastních skladeb. Na určitou dobu se tak stal skutečně konkurentem svého otce. Po jeho smrti v roce  1849  byl povolán jako jeho nástupce, spojil obě hudební tělesa, čímž vznikl reprezentativní orchestr pro provozování hudby při společenských příležitostech. Roku 1863 získal titul „c.a k. ředitel dvorské plesové hudby“ . Dirigoval orchestr při významným příležitostech i během zahraničních turné, řadu běžných koncertů řídili střídavě bratři Josef a Eduard. Velice početná byla vlastní tvorba Johanna Strausse, soustředěná nejprve výhradně na taneční kusy, zejména valčíky. Uvádění francouzských operet ve Vídni bylo pro skladatele zřejmě podnětem vyrovnat se i s operetou, jako novým a divácky atraktivním žánrem. Jeho první dvě díla tohoto druhu  Indigo a čtyřicet loupežníků a Karneval v Římě ale zvláštního úspěchu nedosáhla. Ambice Johanna Strausse v této oblasti ovšem nepolevovaly a tak mu přišla vhod nabídka ředitele Divadla na Vídeňce Maximiliana Steinera. Ten hledal atraktivní titul, který by pomohl návštěvnosti divadla velice stagnující díky hospodářské krizi po krachu na burze.

Poměrně významnou roli sehrál v té době nakladatel Gustav Lewi, který  mu dal tip na úspěšný námět i Johanna Strausse jako ideálního autora hudby. Historie námětu jedné s nejpopulárnějších operet se vztahuje k roku 1851, kdy byla počátkem prosince uvedena na scénu královského divadla v Berlíně hra německého herce, divadelního ředitele a dramatika Julia Rodericha Benedixe s názvem Vězení. Komedie o milenci, který navštíví jistou vdanou dámu a aby ji ušetřil kompromitující skutečnosti,  jde místo jejího manžela do vězení, byla ve své době úspěšná. Námět vzbudil zájem dvojice francouzských autorů operních a operetních libret Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho. Ti příběh upravili a přenesli do prostředí Paříže. Jejich veselohra nazvaná Le Réveillon byla uvedena v září 1872 v pařížském Théatre du Palais-Royal. Francouzská verze svým ohlasem překonala tu původní německou a šířila se po celé Evropě. Pro tuto verzi získal ředitel  Divadla na Vídeňce práva k vytvoření nového titulu.

Německým překladem byl pověřen Karl Haffner, autorem definitivní verze textu operety se stal  zkušený libretista, dirigent a sám také skladatel Richard Genée -  nový kus nazval Netopýr (Die Fledermaus).  Jádrem příběhu je pomsta advokáta Dr Falkeho,  který si vysloužil přezdívku Doktor Netopýr  poté, co  ho  jednou  po maškarním plese,   namol opilého zanechal   jeho přítel Eisenstein  v  parku na lavičce a on musel po ranním procitnutí  projít za posměchu veřejnosti   Vídní v převleku za netopýra. Falke  přivádí  Eisensteina na ples k princi Orlovskému, kde ho vystaví kompromitující situaci, když v převlecích dorazí i manželka a její komorná a přistihnou jej při flirtování. Komplikovaný příběh dospěje k rozuzlení ve věznici, kde odpykává  ctitel paní Eisensteinové, přistižený v jejich domě,  trest za jejího chotě. Přicházejí všichni aktéři a  konstatují, že léčka se Dr.Falkemu přiliš nepodařila, nicméně všichni s optimismem hledí vstříc šťastné budoucnosti a zpívají chvalozpěv na oslavu šampaňského.

Johann Strauss se pustil velice usilovně do práce na objednaném díle, v krátké době byl hotový klavírní výtah a za další dva měsíce instrumentace. Jeho partitura je od prvních taktů až po finále nabitá hudbou nebývalé melodické invence, v základu mnoha čísel je taneční charakter: valčík, polka, kankán, galop i  čardáš. Zpěvní čísla poskytují atraktivní příležitosti pro jednotlivé sólisty.

Premiéra se konala 5. dubna 1874, připadla na velikonoční neděli, kdy se smělo hrát pouze pro dobročinné účely. Představení se tak konalo „ve prospěch Nadace císaře Františka Josefa pro drobné živnostníky“. Vídeňský deník „Die Presse“ referoval o úspěchu a bouřlivém přijetí.

Pouze významný kritik a Straussův přítel Eduard Hanslick kladný názor nesdílel a vyjádřil se velice nelichotivě.  Následně byl Netopýr uvedený v Berlíně, a  v novém nastudování opět ve Vídni, v obou případech s mimořádným úspěchem. Zařadil se mezi nejatraktivnější a nejčastěji inscenované operety, vzhledem k hudebním kvalitám je často součástí repertoáru i proslulých operních domů.

Vysíláme v neděli 7.6. v 16:00 a pak dáváme na měsíc k poslechu online.