„Nikdo pro hudbu neudělal tolik jako on“

„Nikdo pro hudbu neudělal tolik jako on", řekl o Bernsteinovi Yehudi Menuhin. „Na počátku byl Tón, a Tón byl u Boha,“ napsal Leonard Bernstein. „Kdokoli po tom Tónu sahá, sahá vysoko, a přináší jej zpět k nám na zem…“ Když uvážíme, jakých hudebních výšin se podařilo Bernsteinovi dosáhnout, zdá se zvláštní, ne-li abnormální, že prý neprojevoval žádný zájem o hudbu až do devíti či deseti let. Nejrozšířenější verze líčí, že ho zaujal v deseti letech klavír, a to čirou náhodou, když k nim domů do úschovy bylo přestěhováno piáno tety Kláry. Leonard prý zahrál akord a křičel, že se chce učit hrát…´ píše v úvodní kapitole Meryle Secrestová v monografii nazvané zcela prostě: Leonard Bernstein.

Logo|foto:Český rozhlas

Je-li tato příhoda pravdivá anebo je-li trošku vyumělkovaná, není asi podstatné. Podstatné je to, že je v ní zachycena ona neuvěřitelná impulsivnost či emotivnost, která byla pro Leonarda Bernsteina a jeho umělecký projev velmi charakteristická, a kterou dokázal strhávat umělce i publikum zcela na svoji stranu. Je to trochu neuvěřitelné, ale už je to rovných 100 let, co světlo světa spatřil jeden z velikánů americké moderní hudby 20. století. Leonard Bernstein, blízkými přáteli, hudebníky i bezpočtem anonymních obdivovatelů z řad publika s něhou nazývaný „Lenny“, je s námi stále přítomen, navzdory už osmadvaceti letům, které uplynuly od jeho úmrtí. Jsme s ním v kontaktu díky knihám a esejům, které napsal, díky stovkám audio i video nahrávek a záznamů koncertů, které během svého plodného života pořídil s těmi nejlepšími světovými sólisty a orchestry, a které se stále drží na špici zájmu o jeho interpretační umění. 

Leonard Bernstein se narodil 25. srpna 1918 v Lawrence, v Massachussetts, v rodině ruského emigranta Samuela Bernsteina. Jeho život se měl původně ubírat v intencích otcova rodinného podniku a jeho slušně prosperující holičské firmy zásobující bostonské salóny krásy vysoušeči vlasů a všemi možnými módními výdobytky. Malý Lenny, vedle své o čtyři roky mladší sestry Shirley co by jediný mužský potomek, byl předurčen, aby jednoho dne převzal otcovu živnost. Po té, co si Bernsteinovi pořídili mírně obehrané piáno, začal se Lenny na něj učit hrát. A to s takovou vervou, že byl ve třinácti letech přijat na Konzervatoř v Nové Anglii. Bernstein nepatřil k jedincům, jimž bylo od počátku všechno snášeno k nohám. Otec měl o Leonardově nadání velmi shovívavé mínění. Za jeho uměním jsou nastřádány desítky hodin tvrdé hudební dřiny a shánění prostředků k existenci a studiu, na která si vydělával jako závozník, poslíček, anebo klavírista v tančírnách či barech. Lennyho repertoár byl bohatým na autory 20. století snad všech žánrů, což se později projevilo v jeho neomylné hudební univerzálnosti. Jako skladatel-klavírista se americkému publiku Leonard Bernstein prvně představil roku 1938, v 19 letech, drobnými klavírními kusy. O rok později vytvořil třívěté Klavírní trio. V této době také zakončil studia na Harvardské universitě a pokračoval dále na Curtisově hudebním institutu ve Philadelphii (dirigování a skladba), kde se stal žákem slavného dirigenta Fritze Rainera. Dirigentský debut si Bernstein odbyl 14. listopadu 1943 v Carnegie Hall, když musel narychlo co by druhý dirigent zaskočit za náhle onemocnělého Bruno Waltera. Tato „náhlá epizoda“ zakončená triumfálním úspěchem odstartovala jeho kariéru, která jednou pro vždy vymezila Bernsteinovi místo za dirigenstkým pultem u předních orchestrů po celém světě. Jenom pro připomenutí: v roce 1946 hostuje 28letý Bernstein v Londýně, v Praze (na 1. ročníku Festivalu Pražské jaro), dále v Mnichově a o rok později řídí Izraelskou filharmonii v Tel Avivu. A k dovršení tohoto hvězdného startu diriguje v Bostonu v roce 1949 světovou premiéru jedné z nejsložitějších symfonických partitur hudby 2. poloviny 20. století, Symfonii Turangalila od francouzského skladatele Oliviera Messiaena.

Hvězda jménem „Lenny“

Bernsteinův dirigentský raketový start byl svým způsobem velmi ojedinělým a velkou měrou byl spolu s mimořádným hudebním nadáním podmíněn také jeho zvláštním osobním kouzlem při přístupu k lidem v orchestru i mimo něj. Byl jedním z prvních amerických dirigentů, který cíleně smazával rozdíly mezi jednotlivými hudebními žánry a slohy, a vytvářel pak pouze jediné hodnotící kritérium: dobrá a špatná hudba. Tento svůj originální hudební pohled Bernstein výrazně definoval v cyklu televizních hudebně popularizačních pořadů Omnibus, na které navázal ještě úspěšnějším cyklem pořadu Koncerty pro mladé publikum. V nich seznamoval širokou diváckou veřejnost, a potažmo tak budoucí koncertní publikum, s různými hudebními taji. Touto cestou se dostal k tématu, které jej jako umělce celý život velmi zajímalo: vážná hudba a jazz. Bernstein tomuto problému věnoval několik dílů televizních pořadů a mnoho dalších úvah publikoval formou přednášek nebo esejů. Aby svá tvrzení demonstroval i prakticky, zařazoval pravidelně do koncertních programů díla George Gershwina, kde se tyto hudební vlivy prolínají nejvýrazněji. Z nich pak nejvíce Bernsteinem milovanou Rapsodii in blue, ve které exceloval jako klavírista a dirigent. Mimochodem: Gershwinova Rapsodie byla Bernsteinovým celoživotním parádním hudebním číslem, ze kterého se mohla radovat i Praha v roce 1946, když pohotově mladý maestro zaskočil na generální zkoušce koncertu Pražského jara za pozdě dorazivšího sólistu pianistu Eugena Lista. V dobových československých filmových týdenících je Bernstein zachycen v několika minutových sekvencích a pohled na jeho dirigentský temperament, jímž obdařil Českou filharmonii, která jej doprovázela, je nanejvýš výmluvný a strhující.

 V Praze na Pražských jarech

Bernsteinovy dva poválečné pobyty v Praze v letech 1946-47, spojené s nově vzniklým mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro, byly ve znamení báječné hudební atmosféry a mnoha přátelství. Český skladatel Oldřich F. Korte vzpomíná v knize Chodící legendy na své setkání s Leonardem Bernsteinem v roce 1946: „...Na večírku u Rafaela Kubelíka, kde byli přítomni mj. také Oistrach, Oborin, Firkušný a americký skladatel Samuel Barber, se stal Bernstein středem veškeré pozornosti. Strávil tu značnou část noci u klavíru, hrál, zpíval neobyčejně spontánně, nač si kdo vzpomněl, od spirituálů až po staré hebrejské písně, včetně exkurzí do hot-jazzu, a okouzlil dočista kdekoho. Byl jsem kolem toho klavíru z těch nejzískanějších a podpíral jsem pak silně euforického hrdinu týdne směrem k jeho hotelu, když se zdálo, že mu po Rudolfinu zcela patří také spící Národní třída včetně Václavského náměstí...“  Bohužel o dva roky později nastala v Československu zásadní změna ve společensko-politických poměrech, která otočila orientaci země směrem ke komunistickému Sovětskému svazu a na několik dlouhých let nás (a několik dalších středo- a východoevropských zemí) izolovala od zbytku demokratického světa. Bernstein, který tehdy jako mnoho jiných předpokládali, že tato změna nebude mít dlouhého trvání, prohlásil, že se do Prahy, do Československa, vrátí, až bude zase svobodné. Nikdo tenkrát však netušil, že bude muset mezi tím uplynout dlouhých 43 let. A tak až 2. června 1990 stanul, nyní již 72letý a těžce nemocný, Leonard Bernstein opět v Praze, když dirigoval na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro Beethovenovu Devátou symfonii s Českou filharmonií. Bylo to vlastně jeho poslední evropské turné, které začalo v sousedním východním Německu, a které bylo pořádané u příležitosti pádu „rudé železné opony.“

Logo|foto:Český rozhlas

Dirigent a skladatel

Období let 1950-71 lze považovat za vrchol Bernsteinovy umělecké kariéry a vybudování jeho světového věhlasu. Stal se šéfem Newyorských filharmoniků, dirigoval bezpočet koncertů s klasickou i moderní hudbou, hostoval u předních orchestrů po celém světě, věnoval se studiovému nahrávání. Na sklonku padesátých let, 11 let po spuštění „rudé železné opony“, absolvoval s Newyorskými filharmoniky své první východoevropské turné a koncertoval ve Varšavě a v Moskvě. Československo tehdy v jeho cestovním itineráři bohužel nebylo. Jako operní dirigent debutoval v téže době v milánském Teatro alla Scala v představeních Cherubiniho Medey a Belliniho Náměsíčné, kde role titulních hrdinek zpívala tehdejší belcantová diva Maria Callasová. Je obdivuhodné, že při tomto mimořádném uměleckém vytížení nezapomínal Bernstein ani na svůj druhý obor, na komponování. V průběhu pěti let, kdy dirigoval, hrál, psal eseje, přednášel a popularizoval hudbu v televizi a na koncertech, vytvořil jednu komorní operu (Trouble in Tahity) a tři celovečerní muzikály (Wonderful Town, Candide, West Side Story), v nichž poprvé výrazně předvedl své osobité pojetí hudebního divadla. V době, kdy nemalé množství skladatelů (nejenom amerických ) bylo uchváceno různými novými („progresivními“) kompozičními systémy, (uměle vytvářené tónové řady, série, struktury, rozvíjení odkazu vídeňských dodekafonistů, hledání nových zvuků na bázi hluku atp.), nebál se Bernstein ve svých dílech (a to nejenom muzikálech) komponovat formou jakési hudební syntézy. Tam, kde to přirozeně cítil a odpovídalo to dramatické předloze, složil melodickou písničku, jindy naopak neváhal sáhnout do arzenálu „moderních výdobytků“ hudby. Nepřekvapí, že reakce publika i odborné kritiky byly většinou krajně polarizované: od nadšeného přijetí po stejně razantní odmítnutí.  

Padesátá a šedesátá léta byla vyplněna mnoha koncerty a turné s Newyorskými filharmoniky jak po Státech, tak po celém světě. Mimořádné popularity dosáhl svými výchovnými cykly Koncerty pro mladé publikum, v nichž seznamoval s klasickou hudbou zájemce ze všech věkových kategorií. V rozmezí let 1954-87 pro různé televizní a filmové společnosti tak vytvořil a uváděl 100 výchovných koncertů, odborných či dokumentárních pořadů o hudbě. V šedesátých letech začal Bernstein jako jeden z prvních dirigentů postupně studiově nahrávat všechny symfonie Gustava Mahlera. Hudba tohoto rakouského pozdně novoromantického symfonika byla Bernsteinovou celoživotní láskou (monumentální Mahlerovu Druhou symfonii prvně dirigoval jako 29tiletý v New Yorku roku 1948) a s Mahlerem cítil i jakési „umělecké, duchovní spříznění“. Bernstein podobně jako Mahler řešil po celý život elementární problém: být tvůrcem nebo výkonným umělcem? Sám toto své dilema jednou vtipně glosoval, že ´když diriguje chce se mu komponovat a když skládá chce se mu dirigovat…´  Svým prvním studiovým kompletem Mahlerových symfonií se Bernstein spolu s dirigenty Bruno Walterem, Willemem Mengelbergem, Dimitrem Mitropoulosem či Rafaelem Kubelíkem zařadil k těm, kteří pro 20. a 21. století objevili krásu a hloubku hudby Gustava Mahlera a přispěli k jejímu rozšíření a všeobecné oblibě.

V šedesátých letech, po fenomenálním úspěchu muzikálu West Side Story, se také proměnil skladatel Leonard Bernstein. Pod vlivem některých hudebních kritik, které navzdory tomuto pronikavému úspěchu kritizovali Bernsteinovu hudbu a považovali ji za eklektickou a nepůvodní, se začal více zabývat moderními kompozičními styly 50. a 60. let. Ty po mnoha a mnoha různě úspěšných pokusech vyústily v roce 1963 ve Třetí symfonii Kaddish, hudebně velmi komplikované a interpretačně mimořádně náročné vokálně-symfonické dílo. O dva roky později vytvořil v naprosto tradičním hudebním pojetí Chichesterské žalmy, které po West Side Story patří pro svoji ryzí hudební krásu a přímočarost k druhému dodnes nejvíce uváděnému Bernsteinovu dílu. Na sklonku šedesátých let skončil Leonard Bernstein na postu šéfa Newyorských filharmoniků, v jejichž čele stál 13 let a jako jeden z mála dirigentů v historii orchestru měl s tímto tělesem na svém kontě 939 koncertů (v roce 1971 dosáhl, už jako čestný dirigent, 1000. koncertu).

Logo|foto:Český rozhlas

Rabínem v hudbě

Posledních dvacet let života Leonarda Bernsteina bylo vyplněno intenzivní vlastní kompoziční činností, dirigentským hostováním u předních světových orchestrů, nahráváním a pedagogicko-popularizačním působením. Tedy vlastně stále tím stejným, nicméně s tím rozdílem, že jeho „úhel záběru“ se po skončení šéfování Newyorským filharmoniků více rozšířil i mimo Spojené státy. Stále častěji byl viděn jako hostující dirigent u Vídeňských filharmoniků, kteří byly co do počtu devatenácti let spolupráce s Bernsteinem, na čtvrtém místě v žebříčků světových orchestrů (prvenství mají Newyorští filharmonikové, následuje Bostonský symfonický orchestr a třetí je Orchestr hudebního centra v Tanglewoodu). Po úspěšných amerických televizních cyklech o hudbě se Bernstein od 70. let věnoval i hudebně-vzdělávacím filmovým pořadům věnovaných Mahlerovi, Brahmsovi ad., pořádal různé mistrovské kurzy pro mladé začínající hudebníky, z nichž vznikly jedinečné filmové dokumenty. Učil, dirigoval, vysvětloval a diskutoval o hudbě s mimořádnou vášnivostí a až s „rabínskou“ moudrostí. A pochopitelně rovněž dále studiově natáčel. Mimo jiné tak vznikly jeho osobitě pojaté operní nahrávky Verdiho Falstaffa, Bizetovy Carmen, Beethovenova Fidelia či Wagnerova Tristana a Isoldy.

      Na počátku 70. let dal o sobě opět výrazně vědět Bersntein-skladatel. Osm let po monumentální Třetí symfonii Kaddish vytvořil jedno ze svých nejnáročnějších hudebně-filosofických děl s velmi prostým, ale výstižným názvem: Mass (Mše). Šlo o velmi neobvyklé scénické, neliturgické uchopení textu tradičního katolického mešního ordinária jako dramatického syžetu, proti němuž jsou postaveny sekulární anglické texty, líčící morální krizi a cynický zápas současné společnosti, její ztrátu víry vedoucí až ke znesvěcení oltáře. Dílo prvně zaznělo v září 1971 u příležitosti otevření Kennedyho střediska ve Washingtonu, D. C., a jeho přijetí bylo velmi rozporuplné a ostře polarizované. Postupem času si Bernsteinova divadelní Mše získala velkou oblibu a stala se často uváděnou: jak pro své nadčasové varovné sdělení o krizi víry a hrozbě úpadku, tak i pro nesporné hudební kvality. V Bernsteinově Mši kulminovalo jeho celoživotní neúnavné hledačství, kladení si otázek a snaha o jejich zodpovězení. Otázek, které se dotýkaly stále jednoho stejného problému: existence lidstva

(i konkrétního člověka) ve 20. století; problému vyjadřovaného prostřednictvím hudby. Sedmdesátá léta však přinesla Bernsteinovi i největší umělecký debakl v jeho životě, když zcela propadl jeho poslední muzikál 1600 Pennsylvania Avenue, vytvořený u příležitosti 200. výročí americké Unie.

Šedovlasý Maestro  

Od 80. let se Leonard Bernstein zaměřil především na svoji vlastní tvorbu, její provádění a studiové nahrávání a nadále pokračoval ve svém pedagogickém působení. Patří sem např. legendární filmový dokument (z r. 1984) ze studiového natáčení nejslavnějšího Bernsteinova amerického muzikálu West Side Story s hvězdným obsazením Josého Carrerase a Kiri Te Kanawou, cyklus reportáží z hudebního festivalu v německém Salzau, anebo Příběh o Gustavu Mahleru. V této době vznikla jeho pozoruhodná pozdní díla: Divertimento pro orchestr, Nokturno Halil, Koncert pro orchestr „Jubilee Games“, písňový cyklus Árie a barkaroly. V červnu 1984 mělo v milánském Teatro Alla Scala premiéru sedmé a poslední hudebně-dramatické dílo A Quiet Place (Klidné místo), kterým se završila celoživotní snaha, nyní již 65tiletého Leonarda Bernsteina, vytvořit původní americkou operu. Po hudební stránce, podle jednotlivých dramatických situací, tu Bernstein kombinuje zvukově drsnější modernu se swingově rytmickou nebo naopak romanticky zabarvenou hudbu; tedy vlastně to, na čem byla založena jedinečnost jeho hudby, kterou celý život komponoval. Snad právě proto dobová kritika vytýkala této Bernsteinově opeře neoriginálnost a eklektičnost. Děj opery A Quiet Place odehrávající se ve dvou časových rovinách – jako retrospekce je do ní vložena dřívější jednoaktovka Trouble in Tahiti – má silně autobiografický podtext a řeší vztahové, generační problémy uvnitř rodiny (odcizení, nevyřešené konflikty, křivdy atp.). Do skladatelovy smrti v roce 1990 nepatřilo Klidné místo k příliš často uváděným dílům. Až s odstupem času a dalším celkovým vývojem hudební moderny přelomu 20. a 21. století se začalo ukazovat o jak vlastně pozoruhodné dílo jde, které je jakousi postmoderní reflexí volně navazující na styl pozdně novoromantické opery. Společným znakem veškeré Bernsteinovy žánrově rozmanité hudby, kterou vytvořil, je snaha o uměleckou syntézu komplikovaného, někdy až roztříštěného hudebního jazyka 2. poloviny 20. století. Snaha o jakési „usmíření“ moderny s tradicí, o dokázání toho, že oba umělecké směry mohu jít společně „ruku v ruce“. Byla to jeho celoživotní umělecká vize, kterou ve své tvorbě sledoval. Navíc byl Bernstein skladatelem dokonale balancujícím na tenkém ledě různých stylů a žánrů. Ne každému je automaticky dáno umění vytvořit kvalitní symfonické dílo a vedle toho pohotově složit muzikál s chytlavými písničkami.

Logo|foto:Český rozhlas

Poslední koncerty

Po pádu „rudé železné opony“ ve středovýchodní Evropě na podzim roku 1989 dirigoval, už nemocný, Leonard Bernstein v Berlíně Beethovenovu Devátou symfonii s Ódou na radost. Toto dílo pak dirigoval v červnu následujícího roku v Praze (po 43 letech) s orchestrem České filharmonie na závěrečném koncertě mezinárodního festivalu Pražské jaro. Na neděli 19. srpna 1990 byl v Tangelwoodu ohlášen vůbec poslední Bernsteinův veřejný koncert. Byl věnovaný památce jeho velkých přátel Sergeje a Olgy Kussevických. Koncert měl velice dojemnou atmosféru a těžce nemocný Leonard Bernstein dirigoval hudbu Benjamina Brittena (Čtyři mořská preludia) a Ludwiga van Beethovena (Symfonii č. 7) doslova s vypětím všech svých odcházejících sil. Jeho nezkrotný tvůrčí temperament se nadobro odmlčel o dva měsíce později v New Yorku, 14. října 1990, ve věku 72 let.

(Libor Dřevikovský s použitím textů: M. Secrest: Leonard Bernstein,Gradenwitz: Unendliche Vielfalt eines Musikers)

Sobota 25. 8. a neděle 26. 8. 2018, 08:00-12:00

Neděle 26.8. v 16:00 Tristan a Isolda

Čtěte takéTristan a Isolda s jubilujícím Bernsteinem