Händelův Alessandro aneb souboj primadon

Georg Friedrich Händel vstoupil na scénu Královského divadla na Haymarket v Londýně 24. února 1711 operou Rinaldo s nesmrtelnou árie „Lascia ch'io pianga“. Zadal mu ji tehdejší ředitel divadla Aaron Hill a mladý hanoverský komponista ji dal dohromady z 14. dní. Už věděl jak, Agrippinu, kterou napsal ještě v Itálii stihl za tři týdny. Ostatně kompoziční galop byl skladateli vlastní a projevil se i po zotavení z infarktu, kdy po návratu do Londýna v říjnu roku 1737 zkomponoval během tří měsíců dvě opery a smuteční žalm na smrt královny Karoliny. Divadlo, postavené v roce 1705, neslo nejprve jméno ke slávě královy Anny Queen's Theatre. Od roku 1714, kdy vstoupil na anglický trůn hannoverský kurfiřt jako král Jiří I., dostalo název King´s Theatre – Královské divadlo. Händel tam pak v letech 1711 až 1739 premiéroval více než 25 oper.

Poté, co poprvé vyhořelo, bylo v roce 1837 znovu vybudováno a přejmenováno na Divadlo Jeho Veličenstva.

Premiéra opery Alessandro se na této scéně konala 5. května 1726. Kompozice šťastně přijaté opery trvala Händelovi dost dlouho, protože jedna ze dvou princezen otálela s příjezdem do Londýna. Byla to Faustina Bordoni, která – jak zapsal legendární Charles Burney: „Zpívala výrazně a brilantně, jak říkají Italové, un cantar granito.“ Tedy s jakousi žulově zřetelnou výslovností a to prý i v rychlých pasážích. Dokončení Alessandra, který byl patnáctou Händelovou operou pro divadelní projekt Královská hudební akademie, musel odložit. V nastalém volnu napsal operu Scipione, aby naplnil repertoár. Libreto Alessandra stvořil Paolo Rolli podle předlohy Ortensia Maura, který napsal text k opeře La superbia d'Alessandro – Alessandrova nádhera. Zhudebnil ji  Agostino Steffani v roce 1690 pro nové dvorní divadlo v Hannoveru. Händel tedy, podle ustálených zvyků rychlé tvorby, čerpal z domácích zdrojů, protože byl v roce 1710 jmenován kapelníkem hannoverského kurfiřta, kde vystřídal právě Steffaniho, který ho v Itálii získal pro hannoverský dvůr.

Jmenovaná Královská hudební akademie byla spolkem na provozování Händelových inscenací. Vznikla díky příspěvkům bohatých sponzorů, včetně prince z Walesu, následníka trůnu. Došlo k tomu v únoru roku 1719 a kapitál vytvořila emise, ke které se upsalo zakladatelských 63 osob. Mezi hlavní abonenty akademie patřil také James Brydges, Händelův mecenáš, který se v dubnu téhož roku stal 1. vévodou z Chandosu. Akademie získala právní formu akciové společnosti na základě patentu vydaného Jiřím I. na období 21 let, s guvernérem, zástupcem guvernéra a nejméně patnácti řediteli. Aristokraté si vybrali Georga Friedricha Händela, Attilia Ariosta a Giovanniho Bonociniho jako skladatele spolku. Händel byl pak instalován jako hudební ředitel, tedy kapelník s povinností sjednávat hudebníky a zpěváky, získávání adaptací oper z kontinentu a případných libret pro vlastní potřebu.  

Händela pak vyslal lord komorník a guvernér korporace vévoda z Newcastlu na kontinent, aby sestavil soubor. Ten se vydal na otevření nového divadla v Drážďanech, kde zhlédl operu Teofane od Antoni Lottiho psanou pro svatební oslavy pozdějšího polského krále Augusta III. A  pak tam dolova vyplenil dvorní orchestr včetně slavného kastráta Senesia. Drážďanská Hofkapelle s kvalitním operním ansámblem byla vyhlášeným orchestrem, ale August Silný, který zruinoval království, ji rozpustil. Händel tedy vlastně nabídl muzikantům nové atraktivní angažmá a personálně obohatil soubor k radosti impresária Johna Jamese Heideggera, který k jeho podpoře převzal vedení Královského divadla na Heymarketu.

Opera Alessandro je také památná tím, že se v ní setkali dvě italské primadony. První z nich, Francesca Cuzzoni, byla členkou Händelovy Královské hudební akademie pět let a poprvé zpívala v opeře Ottone v roce 1723. Pro Alessandra přibyla Faustina Bordoni, Jejich rivalita založila záminku ke slavnému skandálu a ke krachu první etapy Královské hudební akademie. Rok po premiéře Alessandra se zpěvačky setkaly v provedení Bononciniho opery Astianatte (6. června 1727), kterého se zúčastnila princezna Karolína. Díky štvanicím tisku a znepřáteleným fanouškům obou zpěvaček se do sebe dámy na scéně pustily a navzájem si rvaly vlasy.

Následně se v roce 1728 objevila slavná „Žebrácká opera“ od Johna Gaye a Johanna Christopha Pepusche s drtivou satirou na politické poměry a manýry italské opery. Soubor sirén, které požadovaly astronomické honoráře a rivalita fanoušků nejen z prostých poměrů, ale i šlechtických kruhů, uzavřely 1. června 1728 činnost první Händeloyy etapy v Královské hudební akademii.