Od Claudia k Ludwigovi - autenticky jako vždy

Mezi poutavé tituly v programu, které bych chtěl zvýraznit, patří Velikonoční moteto pro sóla a smíšený sbor a cappella, slavné Misserere od Gregoria Allegriho. Skladba byla prováděna až do roku 1870 každoročně během Pašijového týdne v Sixtinské kapli a nesměla být kopírována ani prováděna v jiné dny. Údajně ji zde při návštěvě roku 1770 uslyšel Wolfgang Amadeus Mozart a pak si ji zpaměti zapsal. Allegriho Misserere znal i Jan Dismas Zelenka, který skladbu pro vlastní drážďanskou praxi upravil.

Zajímavým titulem je rozhodně Vodní hudba Georga Friedricha Händela, která patří vedle podobné příležitostní Hudby ke královskému ohňostroji k nejoblíbenějším Händelovým kompozicím. Kompletní suitu o dvaadvaceti částech, která byla komponována pro krále Jiřího I. Hannoverského je rozdělena do tří suit s opusovými čísly 348, 349 a 350. Vodní hudbu, která je v textu pořadu blíže komentována, hraje soubor The King's Consort, řídí Robert King.

Dále je na programu dílo italského houslisty Antonia Bertaliho, který se v rodné Veroně stal členem Accademia Filarmonica v osmnácti letech. Bylo to v roce 1624 a brzy poté byl povolán do Vídně, kde se stal dvorním hudebníkem císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Bertali byl nejen zdatný houslista, jak je zapsáno v poznámce u jeho jména pro nástupu – valoroso nel violino, ale také skladatel a tak byl pověřován komponováním skladeb k důležitým událostem. Patřilo mezi ně také Requiem za smrt Ferdinanda II. v roce 1637. O dvanáct let později byl ve věku 44 let jmenován kapelníkem a pro císařský dvůr napsal množství skladeb, zvláště oper a duchovní hudby.

Dobrá polovin Bertaliho skladeb se nedochovala, mnohé z nich ale přepsal český skladatel v biskupských službách v Kroměříž Pavel Josef Vejvanovský, neboť Bertali komponoval i pro Kroměříž. Vedle toho se jeho díla zachovala ve vídeňské Hofbibliothek v katalogu soukromé sbírky Leopolda I. a v knihovně benediktínského kláštera Kremsmünster v Rakousku. Nejdůležitějším zdrojem Bertaliho tvorby je Leopoldův rukopisný vídeňský katalog známý jako Distinta Specificatione dell'archivio musicale per il servizio della cappella, e camera cesarea (Jasná specifikace hudebního archivu pro bohoslužbu a císařskou komoru), kde je třeba i seznam skladeb Johanna Heinricha Schmelzera.  A je tam i sepolcro Bertaliho La Maddalena z roku 1663, která je na programu speciálu d Claudia k Ludwigovi. V tomto skvělém katalogu je tvorba skladatelů habsburského dvora ve Vídni zařazena do kategorií uvedením podrobnosti o každém díle.

Bertali svou službou na vídeňském dvoře potvrdil a prodloužil činnost italských kapelníků a zasloužil se o konsolidaci opera seria ve Vídni.  Komponoval a provozoval také u italská oratoria, která byla na vídeňském dvoře ceněna a žádána. V roce 1663 napsal Antonio Bertali své nejdojemnější sepolcro, což je žánr tradičně hraný během Svatého týdne, s titulem La Maddalena. Téma zpracovali už mnozí italští komponisté mnoho let předtím. V roce 1617 ji v Mantově uvedli formou divadelních intermezzí dvorní skladatelé Salomone Rossi, Muzio Effrem a Claudio Monteverdi. A zmínění tvůrci přidali k Bertaliho Maddaleně své prology. Ty ale v našem programu nejsou  

Není tam také scéna setkání Magdaleny s Ježíšem po jeho vzkříšení, protože ji Bertaliho nezhudebnil. Sepolcro se totiž provozovalo v habsburských dvorních kaplích ve Vídni na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Magdalena byla jednou z žen, které následovaly Ježíše a byla svědkem Ježíšova ukřižování a jeho vzkříšení. Bertaliho Sepolcro La Maddalena je rozdělena do tří částí. V první se setkáváme se dvěma postavami: Amor verso Dio (Láska k Bohu) a Pentimento (Pokání), které lamentují nad jeho smrtí. Pak se pozornost obrací k Panně Marii (mezzosoprán) a Marii Magdaleně (soprán).  Chtějí, aby se k nim Ježíš vrátil, nebo aby zemřel. Je to pak Marie Magdalena, která je vybízí k pokání a připojuje se k ní Panna Maria. Společně vyjadřují morálku díla: “.. věz, smrtelníku, že na konci najdeš Pokání …"

Dalším významným opusem v programu speciálu Od Claudia k Ludwigovi je Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur Wolfganga Amadea Mozarta, K 488. Nahrávku realizoval známý protagonista poučené interpretace, Roger Norrington, který vybudoval orchestr London Classical Players pro potřeby provozování hudby zejména klasicismu, ale i dalších slohů. Pro klavírní koncerty přizval k nahrávkám a koncertování Melvyna Tana, dnes žádaného specialistu na hudbu klasicismu. Melvin Tan hraje na kopii fortepiana od Antona Waltra asi z roku 1795, kterou vyrobil nástrojař Derek Adlam. Koncert se nahrával roku 1991 ve Studiu 1 na Abbey Road v Londýně.