Víkend s Rachmaninovem
Před 80 lety zemřel Sergej Rachmaninov, zázračný pianista a skladatel, nad kvalitou jehož díla panují neshody. Vysíláme na D-dur 25. a 26. března 8:00-12:00.
Profesoři na petrohradské konzervatoři přehlíželi kvůli Rachmaninovovu evidentnímu nadání jeho kázeňské prohřešky, zejména falšování studijních výsledků. Na vlastní žádost absolvoval Rachmaninov na moskevské konzervatoři závěrečnou zkoušku s ročním předstihem jen s třítýdenní přípravou.
Jeho klavírní virtuozita byla podpořena velikostí rukou s dlouhými prsty, což bylo přirozené při jeho výšce 192 centimetrů. Nicméně na některých portrétech jsou jeho prsty nápadně dlouhé, a podporují to i některé fotografie. O jeho hře bylo prohlášeno, že je vzorem přísnosti, síly a výrazové jemnosti a také, že je lapidární. To vše můžeme vypozorovat z jeho vlastních nahrávek. A potvrzují to i další indicie. Za tříletého angažmá v Drážďanech napsal Rachmaninov, mimo jiné, také svůj třetí klavírní koncert. Ten je pro svou obtížnost respektován, ba dokonce obáván mnoha klavíristy. Josef Hofmann, jemuž je dílo věnováno, ho nikdy veřejně nepředvedl. Gary Graffman zalitoval, že se tento koncert nenaučil jako student, kdy jeho odvážné mládí ještě neznalo strach. Premiéru svého třetího klavírního koncertu hrál Rachmaninov roku 1909 v New Yorku.
Rachmaninov odešel z Ruska po Říjnové revoluci přes Švédsko a vydělával si na živobytí v novém domově především hrou na klavír a také dirigováním. V Americe byl velmi známý, hlavně po svém prvním koncertním vystoupení za oceánem v roce 1909. Toho roku hrál 18. listopadu v New Yorku premiéru svého slavného 3. klavírního koncertu za doprovodu orchestru Newyorské symfonické společnosti, kterou dirigoval Walter Damrosch. Pro Ampico stvořil od roku 1919 celkem 35 snímků, na dvanácti z nich jsou jenom jeho vlastní skladby. Tento katalog vydala společnost Decca na kompaktních discích s titulem Rachmaninov plays Rachmaninov.
Jako dirigent je uveden u nahrávek své Symfonie č. 3, symfonické básně Ostrov mrtvých a vlastní orchestrace Vocalisy. Komplet jeho nahrávek byl znovu vydán v sadě 10 CD v edici RCA Victor Gold Seal. Katalog jeho nahrávek pro společnost Victor obsahuje i skladby jiných autorů. Nejslavnější jsou Schumannův Karneval a Chopinova Sonáta č. 2 b moll, dalšími autory jsou Johann Sebastian Bach, Debussy, Gluck, Händel, Grieg, Liszt, Schubert, Skrjabin, Čajkovskij, Schubert a další.
Veškerá zmíněná interpretační aktivita byla nutná k zajištění prostředků k životu už po absolutoriu moskevské konzervatoře a pak zejména v Americe. Svou neblahou roli hrála i skutečnost, že neúspěchy a životní otřesy ho paralyzovaly v komponování. Od emigrace v roce 1917 nenapsal žádnou skladbu až do roku 1926, tedy celých devět let. Pak napsal už jen šest větších skladeb s opusovými čísly. Klavírní koncert č. 4, Tři ruské písně pro sbor a orchestr, Variace na Corelliho téma, Rapsodii na Paganiniho téma, Symfonii č. 3 a po čtyřech letech poté poslední velký opus Symfonické tance op. 45 v roce 1940.
Rachmaninov, představován jako zázračný pianista, chtěl být ale od mládí skladatelem. Svědčí o tom už epizoda z jeho studentských let na moskevské konzervatoři. Jeho vyhlášený a přísný učitel klavíru Nikolaj Zverev vychovával klavíristu, který byl omámen komponováním. Rozešli se v nedobrém, ale profesora usmířily Sergejovy kompoziční úspěchy. Když Zverev zemřel, propadl nehodný žák chmurám, které zesílily po následném brzkém úmrtí Čajkovského. Tehdy napsal Rachmaninov své proslulé Elegické trio č. 2. Sergej Vasiljevič Rachmaninov, narozen 20. března podle juliánského kalendáře, tedy 1. dubna podle našeho kalendáře, neměl moc radostné dětství. Otec, carský důstojník, prošustroval majetek, který vyženil a pak rodinu opustil. Ljubov Rachmaninovová musela se šesti dětmi odejít z venkovského statku do Petrohradu, kde Sergejovi zemřela setra Sofie na záškrt. Nalezl tam ale podporu u babičky, která mu vštípila silný vztah k pravoslaví.
Jeho studia na petrohradské konzervatoři skončila neslavně a tehdy zasáhl bratranec Siloti, vyhlášený klavírista, který Sergeji zprostředkoval studia na konzervatoři v Moskvě. Další šťastnější stránku života našel u své tety Varvary Satinské, sestry otce, která ho po rozchodu s profesorem Zverevem ubytovala v rodině. Potkal tam svoji sestřenici Natalii, se kterou se po letech oženil. Nastal ale problém s pravoslavnou církví, ale díky nezdolnému úsilí tety Varvary získali nakonec i potřebný carský souhlas. Mladí manželé měli dvě dcery. Nakonec všichni odešli do emigrace, včetně rodiny pianisty Silotiho a rodiny Satinových. Předtím ale získal Sergej jak uznání za studentskou operu Aleko, tak pokoření z neúspěchu své první symfonie a následného úspěchu z přijetí dalších skladeb.
Působil pár let i jako dirigent Velkého divadla v Moskvě, získal angažmá v Drážďanech, byl pozván do různých hudebních měst v Evropě a také do New Yorku. Po první válce a po Ruské revoluci 1917 tam našel svůj nový domov, třebaže se snažil zakotvit ve Švýcarsku, odkud ho vyhnala druhá světová válka. V emigraci kritizoval poměry v Sovětském svazu, ale za války svou vlast podporoval přispíváním do válečného fondu a byl opět přijat do řad uznávaných ruských umělců. Poslední ruský skladatel romantismu zemřel 28. března 1943 v Beverly Hills v Kalifornii, USA a byl uložen k věčnému spánku na ruském pravoslavném hřbitově ve městě Kensico ve státě New York.
Vysíláme na D-dur 25. a 26. března 8:00-12:00.
