A další jubilanti...
Míča, Weis, Zvonař, Nedbal, Bečvařovský... méně slavné hudební osobnosti s čtyřkou ve svých životních letopočtech na D-dur 9. a 10. listopadu 8:00-12:00.
Jedná o další hudební skladatele, jejichž datum narození či úmrtí nese na svém konci magickou čtyřku, která vedla k opakovaným Rokům české hudby. Myšlenka poohlédnout se po jiných jménech vedle těch, která nesou prominenti známí po celém světě, přinesla zajímavé až překvapivé rozšíření povědomí o hudebnosti regionů naší země. A vynesla do popředí rovněž poutavé reálie. Co my víme, kromě muzikologické obce, o fenoménu Míča?
Nebo proč byl Karel Weis označen za zrádce národa? Tento pražský sběratel jihočeských lidových písní, které vymámil z posledních žijících zpěváků na Blatech, zkomponoval operu Der polnische Jude (Polský žid) a když jeho nabídku na uvedení odmítlo Národní divadlo, prodal operu Novému německému divadlu. A tak byl prohlášen za zrádce národa. A jeho opera se dostala až na scénu newyorské Metropolitní opery. Hned po Smetanově Prodané nevěstě. Zrádce národa Weis vydal vlastním nákladem celkem patnáct svazků jihočeských lidových písní, což je pomník jeho skoro padesátileté sběratelské a konzervační práce. Jeho kusá biografie je poutavá jako povídky Emila Artura Longena.
Svého druhu objevem může být setkání se jménem Josefa Leopolda Zvonaře, českého hudebního skladatele, teoretika a pedagoga, generačního druha Smetany. Narodil se 22. ledna 1824 v obci Kublov na Berounsku, zemřel 22. listopadu 1865 v Praze. Dvousté výročí Zvonařovo oslavili v jeho rodném Kublově letos v květnu. Zvonař vyučoval na varhanické škole a Vyšší dívčí škole. Přispíval do časopisu Dalibor a vydal několik teoretických spisů. Spoluzakládal pěvecký sbor Hlahol a byl jeho místopředsedou, pro spolek psal své sbory Smetana. Složil kolem šedesáti písní s německými i českými texty, kolem třiceti mužských sborů, tři mše a několika menších chrámových skladeb. V oboru instrumentální hudby zanechal dvě klavírní a čtyři varhanní sonáty, několik komorních skladeb, čtyři předehry pro orchestr a dvě opery Lesní kaple a Záboj. Dodnes je široce známá píseň Vlastenské hory (Čechy krásné, Čechy mé), jejíž text napsal Václav Jaromír Picek.
Současně se jménem Antonína Dvořáka a Josefa Suka připomínáme Oskara Nedbala, který byl také jakousi obětí národního vlastenectví. Mládí a dětství Oskara Nedbala se v mnohém podobá životu Bedřicha Smetany. A podobně jako Smetana neznal ani Nedbal falše a přetvářky, byl stejně neopatrný a nediplomatický ve svých impulzívních soudech, jimiž si nadrobil mnohé vlivné odpůrce, kteří mu pak na revanš úspěšně házeli klacky pod nohy. Oskar Nedbal byl geniálním dirigentem. V roce 1900 uchvátil Berlín na dvořákovském koncertě s tamními filharmoniky. Allgemeine Musikzeitung tehdy psaly: Nedbal ovládal hrané skladby duchem i srdcem, dovedl orchestru vnutiti svou vůli tak, že ho Berlínští filharmonikové poslouchali s porozuměním, jako kdyby byli vůbec nikdy nehráli hudbu jinou, než českou. Nedbal má jako Čech vlastnosti, které mu sjednávají plné porozumění pro jeho vlastenecké umění, a již proto vzbudil u orchestru i u posluchačů vyšší zájem o díla Dvořákova než jiní dirigenti“. Po roce 1918 došlo k obratu. Doma Praze ani ve Vídni, kde uchvátil baletní a operetní hudbou, nebyl žádoucí. Byl napadán nacionalisty obou stan – v Rakousku že je Čech, v Praze že je Rakušan. Skončil jako ředitel divadla v Bratislavě a vedoucí orchestru Bratislavského rozhlasu.
Přes dvacet jubilantů je na seznamu v titulku pořadů Jubilanti roku 2024. Jsou mezi nimi i dva, kteří mají v tomto roce životní výročí, ale nemají v datu magickou čtyřku – jsou to Jan Dismas Zelenka - 345. výročí narození a Josef Bohuslav Foerster – 165. výročí narození.
A hudbou není, žel, zastoupen jeden skladatel, který do společnosti jubilantů patří. Je to Antonín František Bečvařovský narozen 9. dubna 1754 v Mladé Boleslavi - připomínáme si 270. výročí jeho narození. V hudbě byl žákem Jana Křtitele Kuchaře, působil jako varhaník v kostele sv. Jakuba v Praze. V pětadvaceti letech odešel do Německa a stal se varhaníkem katedrály v Braunschweigu, pak získal místo kapelníka na dvoře vévody Ferdinanda von Braunschweig-Wolfenbüttel. Později působil v Bamberku a od roku 1800 již trvale v Berlíně, kde také 15. května 1823 zemřel. Komponoval hlavně pro klavír a mezi jeho oblíbené kompozice patřily písně na texty Goetha, Friedricha Schillera nebo Christiana Körnera. Jeho klavírní koncerty měli rádi pianisté neboť v nich v nalézali příležitost k demonstraci své virtuozity. A jako mnohý Čech v cizině patřil k žádaným hudebním pedagogům.
