Čertova stěna, druhá nejméně hraná opera Bedřicha Smetany

Léta sedávala společnost hudebních skladatelů a redaktorů v kavárně a restauraci Demínka na rohu ulic Škrétovy a Anglické, aniž by mnozí tušili, jak památný je genius loci tohoto místa.  A nejen na této adrese, ale na mnoha  dalších místech v tomto koutu Královských Vinohrad !  Než byl v roce 1886 vystavěn dům s kavárnou Demínka v přízemí stála tu od roku 1876 letní aréna s hrdým titulem Nové české divadlo. Byla vystavěna za zbořenou Žitnou bránou, která byla součástí hradeb a tento prostor byl už v první polovině 19. století hojně využíván. A tam měla 29. října roku 1882 premiéru opera Čertova stěna od Bedřicha Smetany.

Historie praví,  že v prostoru za Národním muzeem a mezi ulicemi Slezská a Kladská se v době kolem premiéry Čertovy stěny hrálo na šesti arénách. Aréna Pštroska stála tam, kde je dnes restaurace Hajnovka. Na místě Státní opery stálo Novoměstské divadlo, tam kde stojí Národní muzeum byla Aréna na hradbách, po zrušení hradeb se přemístila naproti Pštrosce a dostala jméno Národní aréna. Další populární aréna nesla název Kravín. Připomíná ji nápis na domě 781/26 v Budečské ulici. A tam kde se potkává Škrétova ulice s Římskou, ještě než na tutéž ústí Rubešova ulice, působila scéna Teatro Salone Italiano. Od Nového českého divadla byla kousek cesty směrem k dnešní Vinohradské ulici, opravdu co by kamenem dohodil. Pravda, arény nabízely mnohem častěji jinou zábavu než divadelní umění, chodilo se do nich spíše na vystoupení artistů, za tancem a na nedělní výlety s posezením v zahradní restauraci.

|foto:Profimedia

A je také pravda, že české divadelní publikum bylo v té době nepočetné a nejedna snaha o povznesení národa se míjela účinkem. Zcela tristní zprávu podává historie raného Nového českého divadla v Růžové ulici. Tam zvedla naděje českého národního divadla svůj prapor 24. ledna 1841 a 2. dubna roku 1846 se v divadle odehrálo poslední představení. O necelých čtyřicet let později se české diváctvo, jistě už početnější i uvědomělejší a s Prozatímním divadlem u Vltavy za zády, byť zdrcené požárem Národního divadla z 12. srpna 1881, sešlo na premiéře Smetanovy Čertovy stěny. 

A co čert nechtěl, premiéra Čertovy stěny se nezdařila, hlavně prý vinou nedbalé výpravy, píše se dokonce, že vyvolávala i hlasitý smích v obecenstvu. Také další představení nové opery skončila fiaskem a Čertova stěna na dlouhá léta zapadla. Znovu objevila až roku 1890, dlouho po Smetanově smrti. A poté byla hrána jen příležitostně až do nastudování Karla Kovařovice v roce 1904, které operu zařadilo na standardní repertoár pražského Národního divadla. Kromě provozních  potíží zapůsobilo i  to,  že oproti předchozím operách byla Čertova stěna v mnohém novátorským kusem. A Smetana byl zklamán, zvláště když Čertovu stěnu psal z vážných vlasteneckých pohnutek a estetického cítění rozhodnut, jak poznamenal k opeře Dvě vdovy že: „Ušlechtilý mrav a způsoby musejí s jeviště vanout.“  Starý a hluchý komponista, budovatel národní opery, který daroval svému národu co mu prý byl dlužen, a co nosil ve svém srdci, tedy  dílo velikého objemu rezignovaně napsal po premiéře: „Tak jsem tedy už tuze starý, už nemám nic psát, už ode mne nic nechtějí!“.  Dnes je trudné  seznat, že i velká část odborné veřejnosti považovala poslední dokončenou Smetanovu operu za úpadkové dílo a za umělecký krok zpět oproti Hubičce a Tajemství.

Ale Smetana měl i zastánce a přátelé, kteří vedeni dobrým úmyslem demostrovali obhajobu opery i tím, že navrhovali její úpravy. Zejména libreta, ale i hudby. Roku 1909 navrhl na stránkách Hudební revue řadu změn skladatel a Smetanův obdivovatel Otakar Zich. Realizovanou úpravu se změnami textu a hudebních retuší vypracovali pro novou inscenaci v Národním divadle roku 1942 divadelní kritik Miroslav Rutte a dirigent Václav Talich. Poválečné inscenace se však vrátily k původní podobě. Včetně odsuzovaného textu libretistky Elišky Krásnohorské, která pro Smetanu napsala libreta k operám Hubička, Tajemství i k nedokončené Viole. Ale psala také pro další české autory – čtyři libreta pro Karla Bendla a také pro operu Blaník Zdeňka Fibicha. Krásnohorská byla obdivovatelkou Smetany, souzněla s jeho hudbou i za cenu mnoha ústupků a změn svého textu, které požadoval a byla smířena i s jeho dotvářením textu. Smetana jí napsal: „ Vůbec mě těší komponování Vašich krásných veršů, který už samy v sobě mají hudbu“ (s pravopisnou chybou autora). V dopise z února 1882 píše Krásnohorská Smetanovi „Čeho jsem si přála, – totiž uznání mé dobré vůle a uznání, že jsem Vám prospěšna, – nedosáhla jsem na veřejnosti, a jiného si nepřeji docela nic.“.

Pro nás je prospěšné znát citované a můžeme si jen popřát, aby Čertova stěna už nebyla druhou nejméně provozovanou operou Bedřicha Smetany.