Jak Krásnohorská dala Smetanovi Hubičku

Zcela hluchý Smetana proslul ohledně opery Hubička v anekdotickém, ve skutečnosti však tragickém, příběhu, který popsala jeho oblíbená libretistka Eliška Krásnohorská ve svých pamětech. Nešťastný, už hluchý skladatel zapomínal, že v rozhovoru spíše křičí, než mluví. A tak Krásnohorské, když jí potkal na ulici, opakovaně děkoval, za tu Hubičku, kterou mu dala. „Což si kdekdo jinak vykládal“, píše Krásnohorská. A tak se stalo, že se šuškalo, že skladatel spíše obdivoval půvaby své libretistky než její texty. Krásnohorská ho napomínala, aby mluvit tišeji, ale marně. Smetana slíbil, ale příště „ta tichost však zůstala napořád při svém fortissimu“.         

 Slova, že Smetana sváděl heroický boj za českou národní hudbu se zdají být nadnesená až patetická, ale máme k dispozici dostatek biografické literatury, která nám děsivost jeho osudu dostatečně odkrývá. Už jenom to, že v čele jeho nepřátel stál významný politik František Ladislav Rieger, což Smetanovy nepřátele, kteří usilovali o jeho odstranění z veřejného hudebního života, notně posilovalo. Rieger stál také za tím, že nebyl přijat na místo kapelníka Prozatímního divadla v roce 1863. Když se dobrá věc podařila, za situace, kdy staročeská strana s Riegrem v čele ztrácela politický vliv, a Smetana byl 13. září 1866 jmenován kapelníkem, brutalita útoků na jeho osobu vzrostla. Smetana sedával v kavárně Slavia, kde obvykle čítával své noviny a tam se také mohl o sobě v německém plátku Politik dočíst, že: „Toť první osobnost, která české divadlo pokládá za útulek zaopatřovací, za invalidovnu, za patologický ústav!“. 

21. října roku 1874 ráno zjistil Smetana, že neslyší. Pro hudebního skladatele je to samozřejmě katastrofa, ale hudební mysl má zvláštní vlastnost, že je živá a kreativní sama o sobě i bez zvuků okolního světa. Skladatel sice nemůže kontrolovat co napsal, ale je schopen přenést hudbu z hlavy na notový papír. A Smetana zdrcen, ale povstav z rány osudu komponuje. V době ataků choroby roku 1874 přichází opera Dvě vdovy, už hluchý dokončuje Vyšehrad a přidává další části cyklu Má vlast, píše tři celé opery – Hubičku, Tajemství a Čertovu stěnu a fragment Violy, napíše dva smyčcové kvartety, šest z dvanácti sborů, cyklus Večerní písně, dueta Z domoviny, klavírní cyklus Sny i komplet Českých tanců. Kromě nedokončené Violy patří všechna tyto opusy k nejlepším počinům české národní hudby.

Osudem mnohých skladatelů je bída, která je doprovází v závěru života. Po tučných letech světské slávy zchudnou, když jejich hudba už nemá posluchače. Vivaldi v závěru života rozprodával své partitury, aby měl z čeho žít. Ale Smetana byl chudý vlastně celý život, kromě doby, kdy působil ve švédském Göteborgu. Když se vrátil do Prahy třel bídu jako učitel hudby a sbormistr i jako divadelní kapelník. Po ohluchnutí byl nucen sjednat s divadlem podivnou smlouvu – za 1200 zlatých ročně, s nimiž sotva vyžil, podstoupil divadelnímu družstvu provozovací právo bez jakýchkoliv dalších nároků na své čtyři opery. A byl na tom tak špatně, že když po roce žádal o zvýšení platu na 1500 zlatých ročně, nabízel práva na všechny své další opery. Divadelní družstvo nereagovalo a v roce 1977 mu nové vedení dokonce vyplácení gáže zastavilo. 

V nouzi nejvyšší mu ale pomáhaly dary přátel, pomohli i ze švédského Göteborgu. Mezi Smetanovy spřízněné duše patřily i dvě ženy, které stály za zrodem opery Hubička. Eliška Krásnohorská nebyla jen spisovatelka a libretistka oper, třebaže významnou. Pro Karla Bendla napsala libreta ke čtyřem operám – Lejla, Břetislav, Dítě Tábora a Karel Škréta. Zdeněk Fibich zhudebnil její libreto k opeře Blaník a Smetanu obdařila texty ke čtyřem operám – Viola, Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Ale spisovatelka Krásnohorská se významně angažovala v emancipačním hnutí žen, promluvila do sporu o pravost Rukopisů, kdy drze vytýkala Masarykovi nedostatek vlastenectví. Byla výraznou bojovnicí za rovnoprávné vzdělávání dívek. Dosáhla založení spolku pro ženské studium Minerva, který provozoval první středoevropské soukromé dívčí gymnázium. Krásnohorská byla vůbec první ženou, jmenovanou v nové republice prezidentem Masarykem řádnou členkou Československé akademie věd a umění. A její přítelkyně Karolina Světlá, podle jejíž povídky upravila libreto založila tzv. Ženský výrobní spolek český, spoluzaložila Americký klub dam, společně s Vojtěchem Náprstkem a působila i jako novinářka.

Pomník Elišky Krásnohorské stojí na Karlově náměstí u vchodu do stanice metra, polobysta Karolíny Světlé je tamtéž, naproti přes ulici, spojující Ječnou a Resslovu.  

Vysíláme v neděli 28. července v 16:00.