Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská

Nevěsta messinská v pořadí třetí operou, které Fibich vytvořil v letech 1870-83, a od které si také nejvíce sliboval. Předlohou se stala stejnojmenná tragédie Friedricha Schillera, kterou do podoby operního libreta zpracoval český spisovatel a hudební kritik Otakar Hostinský. Poprvé opera zazněla 28. března 1884 v Národním divadle v Praze a její odmítnutí tehdejší českou hudební kritikou Zdeňka Fibicha hluboce zasáhlo a do jisté míry předznamenalo další osud tohoto pozoruhodného a v české romantické opeře ojedinělého díla.

Po operních prvotinách Bukovínu a Blaníku z let 1870-77 uvažoval Fibich o nové opeře, v níž by naplnil své hudebně-dramatické představy. Myšlenkovým východiskem mu byly spisy Richarda Wagnera o teorii hudebního dramatu a zejména pak teoretické diskuse s přítelem, hudebním teoretikem a kritikem Otakarem Hostinským. Příklon k prokomponovanému hudebnímu dramatu, přenesení hudebně-dramatického složky do orchestru, využívání příznačných motivů a práce s nimi a upřednostnění převážně deklamačního způsobu zpěvu bylo po premiéře Nevěsty messinské shledáno jako základním „uměleckým prohřeškem“ skladatele. Hudební kritika, v níž ve velké intenzitě převažoval odsudek díla, operu označovala za „wagneriánskou“ či dokonce „germánskou“ a podle některých názorů se v opeře dokonce „pro samou deklamaci zapomnělo na zpěv.“

Naopak jedním z mála kritiků, kteří rozpoznali kvalitu Fibichova díla a Nevěstu messinskou označili za zásadní, odvážný umělecký čin, byl Emanuel Chvála. Nicméně pod vlivem negativy převažujícími polemikami a kritikami však opera nakonec propadla. Za Fibichova života byla Nevěsta messinská provedena pouze osmkrát; vzkříšena byla až devět let po skladatelově smrti, roku 1909, tehdejším šéfem opery Národního divadla, Karlem Kovařovicem. Ve 20. století sice byla Fibichova Nevěsta messinská několikrát uvedena na scéně Národního divadla v Praze i v oblastních divadlech, ale repertoárovou trvalkou se dodnes prozatím nestala.