Dvakrát Mozart

Na úvod koncertu staré hudby Od Claudia k Ludwigovi je zařazena známá Sonata quasi una fantasia od Ludwiga van Beethovenova. Lépe řečeno souputnice notoricky známé Sonáty s tímto názvem, řečené Měsíční svit. Obě mají opusové číslo 27 a na programu je ta první v Es dur. Hraje se bez pauz mezi větami, jejichž sestavení navíc narušuje obvyklý pořádek sonát. Tím jsou nápadnější kontrasty, což poukazuje na společný rys částí formy fantazie. A úvodní pomalá věta nemá obvyklou sonátovou formu, přičemž část její tíhy je přesunuta do finále. Beethoven ji věnoval princezně Josefíně z Lichtenštejna. Nevíme, co měli společného. Oproti vztahu s hraběnkou Giuliettou Guicciardi, které Beethoven věnoval fantazijní sonátu op. 27 č. 2 cis moll. „Úžasné dívce, která mě miluje a je mnou milována“, napsal Beethoven. Obě sonáty opusu 27 byly vydány odděleně, ale zároveň ve stejném roce 1802 u nakladatelství Cappi ve Vídni.

V dalších řádcích se pozastavím u houslisty a skladatele Francesca Marii Veraciniho. Narodil se ve Florencii, kde také po mnohých angažmá v Evropě dožil. Pobýval Londýně, Düsseldorfu, v Benátkách a v Drážďanech v kapele saského kurfiřta Augusta II. Silného. Byl tam přijat poté, co jeho synu princi augustovi věnoval dvě sbírky houslových sonát. A dostal se tak do pestré hudební společnosti, kde působil Johann David Heinichen, Jan Dismas Zelenka, Antonio Lotti a další žádaní hudebníci. Veracini měl na starost operní provoz a tím až moc starostí s autory a zpěváky.

V roce 1720 napsal Heinichen operu Flavio Crispo, která se stala jablkem sváru s neblahými následky. Mezi zpěváky se v této kauze vyznamenali také kastráti Berselli a Senesino. Ten obvinil Heinichena, že neumí komponovat italskou hudbu, roztrhal part své árie a hodil ji skladateli k nohám. Ve velkém rozrušení vyskočil Veracini z okna v prvním patře a přivodil si zranění nohy. Odnesla to také opera. Přítomný protektor královské hudby baron von Mordaxt podal dobrozdání kurfiřtovi, který propustil zúčastněné italské zpěváky a zrušil provedení opery. Ta se už nikdy neprovedla, ale neztratila se. Prominentní lišák Senesino se prý chtěl promptně stát členem Händelovy londýnské společnosti, kam byl už krátce předtím lákán. A také se tak stalo a Senesino zůstal u Händela dalších 16 let své kariéry. Veracini se vrátil do Florencie. V programu uvádíme jeho Sonátu pro flétnu a basso continuo g moll, ze sbírky 12 Sonát pro housle nebo flétnu sólo a basso continuo.

Sólista Koncertu pro housle a orchestr č. 5 A dur Wolfganga Amadea Mozarta K 219 je anglický houslista a dirigent Andrew Manze. Ten začínal spořádaně své studium klasické hudby na Cambridgeské univerzitě, ale už během studia začal hrát na barokní housle. Poté studoval u Simona Standageho, Lucy van Daelové a Marie Leonhardtové, manželky Gustava Leonhardta. Ta spoluzaložila Ensemble Baroque de Mateus ve kterém hráli také Andrew Manze a Richard Egarr. Oba jmenovaní pak spolu ještě léta koncertovali. V roce 1988 se Manze stal prvním houslistou Amsterdam Baroque Orchestra a v letech 2003 až 2007 byl uměleckým vedoucím souboru The English Concert. Spolu vydali v roce 2006 nahrávku tří koncertů Wolfganga Amadea Mozarta s vlastními Manzeho kadencemi. Manze hraje v této nahrávce na housle od Giuseppa Gagliana z roku 1782.

Dynastie neapolského houslařského rodu Gagliani začíná jménem Alessandro, který byl současníkem Antonia Stradivariho. Dalšími houslaři byli jeho synové Gennaro a Nicolò, který přivedl k řemeslu své čtyři syny. Světové proslulosti dosáhl druhorozený Giuseppe, jehož nástroje patří dnes k nejvyhledávanější. Na jeho housle hraje také virtuos Jiří Vodička, jsou z roku 1774. Rod Gagliano pokračoval syny Giovanniho, bratra našeho Giuseppa. A Giovanniho syn Raffaele přivedl na svět posledního známého houslaře rodu Gagliano, Vincenza.                 

 A ještě jednou Mozart. V říjnu roku 1781 napsal ke dni svaté Terezie Serenádu pro dechové nástroje Es dur. Je to jeho jedenáctá skladba tohoto žánru a má v Köchlově katalogu číslo 375. Původně byla psána pro sextet dechových nástrojů se dvěma klarinety, lesními rohy a fagoty. Později přidal Mozart ještě dva klarinety. I stalo se, jak píše Mozart otci, že ho jednou velmi mile překvapili muzikanti prvním akordem Es dur z jeho serenády Nachtmusique „zrovna když jsem se chystal do postele...“. Z této události vycházela skupina renomovaných interpretů staré hudby, když se sešli v souboru pojmenovaném Nachtmusique. Jeho uměleckým vedoucím je Eric Hoeprich. V našem speciálu nebude hrát soubor Mozartovu skladbu, ale Partitu Es dur od Františka Vincence Kramáře.