Emil Nikolaus von Reznicek: Donna Diana
Reznicekova opera Donna Diana je brilantní hudební veselohrou, hlásící se k odkazu nejlepších německých komických oper Mozartových či Lortzingových. Na D-dur 4.12. v 16:00.
„Jen bloudu je láska potěšením, jehož se moudrá mysl zřekne bez nucení…“ pyšně zpívá na začátku 1. dějství princezna Donna Diana, když se o její přízeň uchází Don Cesar, princ z Urgelu… Příběhy o pyšných princeznách, které nakonec musely pokorně sklonit hlavu a přiznat porážku, byly a jsou pro divadelní, operní ztvárnění vždy velmi vděčnými náměty. Byl to i případ Reznicekovy opery.
Libreto si skladatel napsal sám podle německého překladu Josepha Schreyvogela „Donna Diana oder Stolz und Liebe“ (Donna Diana aneb Pýcha a láska) španělské komedie Agustína Moreto y Cavana „El desdén con el desdén“, která se na činoherních jevištích těšila velké popularitě. Velmi úspěšná premiéra Donny Diany, která se udála 16. prosince 1894 v Novém německém divadle v Praze (dnešní Státní opera Praha), potvrdila skladatelovo očekávání, že v době velkolepých hudebních dramat Wagnerových, Straussových, Pucciniho či Masseneta, je veseloherní operní žánr stále živý a oslovuje publikum. Lze říci, že Donna Diana se v době od konce 19. století do začátku druhé světové války stala asi Reznicekovým nejslavnější a nejhranější operou v německých divadelních domech.
Tehdejší náročná a přísná dobová hudební kritika přinesla po pražské premiéře bezprostřední reakce. Den po premiéře, 17. 12. 1894, týdeník pro politiku, národní hospodářství, umění a literaturu Montags-Revue aus Böhmen napsal: „Před několika dny prokázal [Reznicek] talent svým Rekviem a „včera nás obšťastnil dalším dílem, které se potěšitelně vymyká ze sterility současné německé produkce. Bohatá plnost melodií, dramatický život, efektní, poutavá instrumentace, plná výrazovost, pokud jde o humor i vážný konflikt, strhující gradace, zkrátka všechny podmínky velkého, trvalého úspěchu. Operní novinka, jejíž text je převzat ze zábavné klasické veselohry Moretovy a obohacena o několik půvabných písní Hugo Saluse. Účinek na publikum byl zápalný, už předehra jako originální orchestrální dílo jak stvořené k veselohře, sklidila bouřlivý aplaus, intermezzo v 2. dějství se muselo opakovat a vyvolávání v závěru opery nechtělo skončit.“
O dva dny později, 18. prosince, německy psaný vlivný Pražský deník – Prager Tagblatt – referoval: „Krásné dny v Barceloně, kde hrdost a láska, rovná elegantnímu šermířskému souboji, křížila za blyštivých jisker ducha svá ostří, jsou dávno pryč. Vlny realismu, verismu a symbolismu – ať už se všechna ta nová jevištní díla jmenují jakkoli – přes to převalily své mohutné vlny. Jen tu a tam se ještě podaří nějakému osamělému rybáři myšlenek, který tou záplavou prochází a hledá, že narazí na nějaké plovoucí tělo, které je možno se pokusit oživit. Pan von Reznicek je takový rybář a udělal šťastný nález. Mezi všemi elixíry, jimiž se dají oživovací pokusy provádět, se vždycky nejvíc osvědčila hudba. V opeře už probudila mrtvé, a dokonce dovolí zpívat umírajícím; proč by se nemohla pokusit o hudební přepracování veselohry, která svým hladkým dvorským parketem, přemírou duchaplného flirtu a pikanterií nabízí vskutku jedinečnou nabídku hudební tvorbě. Nadto tvorbě, která si může nárokovat přednost, že se vyhne široce prošlapané cestě všech těch hudebních mordýřských jednoaktovek, kterých je už do omrzení, aby si vybudovala nový domov na útulných základech."
O Reznicekově nadání se nepochybovalo, „očekávání však dokonce překonal, i když ho nezkrotná touha po něčem novém občas zahnala příliš daleko. Nebylo to však také pro něj snadné vyměnit těžké zbraně, jimiž se dosud probojovával v oboru vážné opery, za elegantní druh souboje fleretem, avšak přednosti změněné pozice nakonec přece našel a dokázal jimi svou hru stvrdit. Melodie a rytmy nabývají na lehkosti hladkého jazyka dvora, instrumentace je jemnější, fantazie se soustřeďuje k výstižnému účinku. Tato hudba hovoří řečí, jakou jsme od slunných dní Auberových sotva mohli slyšet. Dýchá mozartovským pohybem a rossiniovským leskem."
Zpívají sólisté, sbor Opery v Kielu, sbormistr Jaume Miranda, hraje Kiel Philharmonic Orchestra, řídí Ulrich Windfuhr.
Záznam z představení v Kielské opeře v květnu 2003 vydaný na CD v roce 2004 vydavatelstvím Classic Produktion Osnabrück vysílá stanice D-dur 3. prosince 2022.
