Francis Poulenc – napůl darebák, napůl mnich
Před šedesáti lety zemřel skladatel Francis Poulenc, jeden z členů Pařížské šestky. Jejich hudba byla ve dvacátých letech avantgardní i neoklasická, jeho byla navíc elegantní a melodická. Pro víkendové vysílání vybíráme Poulencovu světskou i duchovní tvorbu a díla jeho současníků.
Pařížská Šestka se záhy po svém vzniku v roce 1920 stala symbolem nového a mladého světa, který jako Fénix povstal z popela první světové války. Stala se symbolem pro dvacátá léta, symbolem pro hudbu, ve které se odráží typický duch Francie. Šestku tvořili Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Germaine Tailleferre a Francis Poulenc. I když se jejich temperamenty a osobnosti lišily, měli mnoho společného, zejména umělecká východiska nové věcnosti a civilnosti, dotýkající se antiwagnerismu a kritického vidění impresionismu. A věděli o surrealismu i o jazzu.
Francis Poulenc, pařížský rodák, ročník 1899, byl synem ze zámožné farmaceutické rodiny. Jeho melodie se dají se dobře zapamatovat a nesou výrazné emoce, nejsou však banální. I harmonie jsou v jeho hudebním jazyce jakoby konvenční, nicméně současně tak individuální, že jsou ihned rozpoznatelné jako jedinečné, jeho vlastní. Jeho skladby jsou krásné, svěží, jasné. Nevybočují z tonality.
Vážnější stránka skladatelovy povahy, zejména v hudbě, kterou komponoval na duchovní texty, se výrazněji projevila až během třicátých let. Psal hudbu mezi válkami do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, později čím dál víc i vážnou a niternou. Hudbu, která přináší pozitivní energii a která se dobře poslouchá, hudbu krásnou.
Poulencův život se uzavřel předposlední lednový den roku 1963, nedlouho po čtyřiašedesátých narozeninách.
ČRo D-dur, 11. a 12. 2. 2023, 8.00-12.00 a v repríze o půlnoci
