Giacomo Puccini: La Fanciulla del West (Děvče ze Západu)

„Chci napsat něco tvrdšího a bohatšího, protože typů jako Manon Lescaut, Bohéma či Butterfly mám už až po krk…“ – těmito slovy charakterizoval Giacomo Puccini svoji představu o příští opeře, kterou chtěl zkomponovat.

Při návštěvě Ameriky v roce 1907, kde se Pucciniho opery těšily mimořádné oblibě, shlédl skladatel divadelní hru amerického spisovatele, impresária a producenta Davida Belasca The Girl of the Golden West (Děvče ze zlatého Západu). Hra měla premiéru v roce 1905 a okamžitě se stala hitem, docílila 224 repríz a v následujících letech doslova cestovala po divadlech napříč Amerikou a dočkala se i románové podoby. Belascovo drama z drsného prostředí kalifornských zlatokopů zaujalo Pucciniho do té míry, že si na ně zajistil práva, protože cítil, že našel hledaný námět, který mu vyhovoval, a jímž by vzdal hold hostitelské zemi, v níž se jeho opery těšily mimořádné oblibě a byly prováděny těmi nejlepšími umělci, které si americká operní scéna zvala z celého světa. Libreto podle Belascovy hry napsali dramatik, básník, spisovatel a novinář Guelfo Civinini a básník Carlo Zangarini. Premiéra opery Děvče ze Západu se udála 10. prosince 1910 v Metropolitní opeře v New Yorku. Publikum bylo nadšeno. Hudební kritika byla v rozpacích, jak z drsné Pucciniho hudby, tak i z dějového prostředí, které bylo přivedeno na operní jeviště. Hudební nastudování však bylo podle dobových zpráv naprosto jedinečné a strhující, k němuž přispěla dvojice protagonistů příběhu: slavná česká operní diva Emma Destinnová v úloze barmanky Minnie a božský italský tenor Enrico Caruso coby bandita Dick Johnson, za dirigentským pultíkem stanul nikdo menší než slavný Arturo Toscanini. Jeho nastudování vzdal Puccini hold slovy: „…Toscanini svou interpretací operu znovu zkomponoval…“

O dva roky později zaznělo Pucciniho Děvče ze zlatého Západu, Das Mädchen aus dem goldenen Westen, jak byl v německém překladu pozměněn originální název opery, i na evropském kontinentě, a to ve Dvorní opeře ve Vídni. I tentokrát se při premiéře 24. října 1913 v jistém smyslu opakoval „americký scénář“: do určité míry zaskočené publikum sice aplaudovalo, ale hudební kritika významně krčila rameny. Především kvůli prostředí a ději, který mnohé z řad vídeňských hudebních kritiků šokoval. O půlroku později. 12. dubna 1914, uvedlo operu La fanciulla del West i pražské Nové německé divadlo. V hledišti opět stejně rozpačitá, až vlažná reakce. Den po pražské premiéře Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu v Novém německém divadle přinesl 13. 4. 1914 list Montags-Revue aus Böhmen následující recenzi:

Děj podle dramatu Davida Belasca je vystupňováním drsných efektů, od scény, kdy dívka z divokého Západu, jakýsi ženský evengelista, předčítá zlatokopům z bible, až k závěrečné scéně, kdy Dick Johnson (bandita Ramerrez), pro změnu jakýsi Fra Diavolo divokého Západu, má být oběšen na stromě. Konzumuje se spousta špiritusu, aby se neřeklo, že v té opeře není žádný duch, hodně se střílí, aby se neřeklo, že opera nestojí ani za trošku prachu. Živí koně na jevišti, strašlivě zuřící sněhová bouře, hra v karty a melancholické písně touhy po domově, valčík a indiánská ukolébavka, milostný duet a divoká rvačka, monolog i sbor, všechno v pestré směsi napíná nervy, vybičovává je, někdy se tají dech; ale neosvobozuje to, ani tehdy ne, když statečná dívka zachrání cizinci život a odejde s ním kamsi. Tolik drsnosti, čtyřnásobná dávka Tosky, není pro vkus každého a brzy se objevil pro tento brutální děj umístěný na divoký Západ charakteristika „Cyankalifornie“.

Je samozřejmé, že Puccini nemohl na tuto látku vystačit s líbivými tóny, s něžným orchestrem. Je to Tosca ve zhrublém novém vydání doprovázená názvuky na Bohému a Butterfly, takže nejryzejší pucciniovská frazeologie. Až na Johnsonův monolog ve druhém dějství (opakování Cavaradossiho) je pro rozvinutí lyrična málo prostoru, a i tam, kde by se dalo najít klidnější spočinutí jako v prvním dějství nechce lyrika opravdu zahřát. Ale jedno musíme této Pucciniho hudbě pochválit: zní úžasně, dokonce je strhující a lesk houslí oslňuje jako slunce. Provedení řídil kapelník Peter Stermich…

Tradiční evropské operní publikum přelomu 19. a 20. století si se zlatokopy a kovboji a dalšími naturalismy na jevišti zjevně nevědělo rady. V tomto smyslu Puccini volbou námětu, ale i hudebním zpracováním předběhl svoji dobu. Hudba Děvčete ze Západu je velice moderní, místy úsečná, rytmicky pregnantní, a i pověstná pucciniovská melodika (kantiléna) je tu zcela nově, stručněji uchopena. Trvalo téměř ještě dalších 50 let, než začala být tato Pucciniho opera doceňována publikem i kritikou.

Na stanici Český rozhlas D-dur zazní Pucciniho opera La fanciulla del West z nahrávky vydavatelství Deutsche Grammophon, která vznikla v Londýně v červnu 1977, v nastudování dirigenta Zubina Mehty.