Giacomo Puccini: La Rondine (Vlaštovka)

Napíše Puccini operetu pro Vídeň? 

Na podzim roku 1913 dostal světově proslulý italský skladatel Giacomo Puccini od ředitele vídeňského Carltheater Sigmunda Eibenschütze a hudebního nakladatele Emila Bertého poněkud nečekanou nabídku – složit operetu. Puccini se v té době nalézal ve Vídni, kde připravoval rakouskou premiéru své opery Děvče ze Západu, dokončenou před třemi roky a s mimořádným úspěchem provedenou v newyorské Metropolitní opeře s Emou Destinnovou a Enricem Carusem v hlavních úlohách (mimochodem: ve zmíněné vídeňské premiéře Pucciniho Děvčete ze Západu excelovala v titulní roli vynikající sopranistka, brněnská rodačka, Maria Jeritza vlastním jménem Marie Jedličková). Puccini byl nabídkou ředitelství Carltheater pravděpodobně zaskočen, ale nabízená finanční částka, která, jak se traduje nebyla zanedbatelná a pro každého skladatele vždy znamenala možnost další svobodné umělecké existence, zřejmě způsobila, že skladatel na návrh přistoupil.

Ostatně opereta se ve vrcholné době Belle Époque těšila velké oblibě a komponovala ji takřka většina tehdejších evropských skladatelů, Italy nevyjímaje; psali je např. Ruggero Leoncavallo i Pietro Mascagni. Puccini byl však jiný, přestože jej poutalo vřelé přátelství s králem vídeňské operety, Franzem Lehárem. Poté co obdržel první verzi německého libreta odepsal Puccini svému příteli a zprostředkovateli jednání mezi ním a vídeňským divadlem Angelo Eisnerovi: "…co to je, mám snad složit konvenční operetu s mluvenými dialogy… opereta není nic pro mne, zato komická opera ano, něco jako Růžový kavalír, ale zábavnější a organičtější…" Tady se zjevně zablesklo a Puccini intuitivně vycítil příležitost napsat komickou operu aniž by musel slevit ze svých uměleckých nároků a přesto v jakési podobě vyhověl objednávce vídeňského divadla.

Druhá verze libreta s příběhem o krásné pařížské kurtizáně snažící dostat ze zlaté klece a prožít velkou romantickou lásku pocházela od osvědčeného vídeňského tandemu libretistů Alfreda Marii Willnera a Heinze Reicherta. Námět Pucciniho zřejmě zaujal vzdálenou podobností s Verdiho La traviatou, ale i s prostředím pařížské bohémy, které před 16 lety geniálně ztvárnil ve své opeře Bohéma. Stále však nebyl spokojen s kvalitou libreta, a proto se obrátil na svého libretistu a dramatika Giuseppa Adamiho, který německý text přeložil do italštiny, zveršoval, důkladně zrevidoval, přeskupil některé scény a výrazněji propracoval charaktery jednotlivých postav. Puccini na nové opeře pracoval dva roky a v roce 1915 tak byla dokončena commedia lirica o třech dějstvích s názvem La Rondine – Vlaštovka.

Premiéra v Monte Carlu

K premiéře opery, která se podle smlouvy měla uskutečnit vídeňském Carltheateru, však nedošlo. Po nesmyslném sarajevském atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v červnu 1914 vypukla o měsíc později První světová válka. O rok později, v květnu 1915, vypovědělo Italské království spojeneckou smlouvu s Trojdohodou (s Rakousko-Uherskem a Německým císařstvím) a uzavřením tzv. Londýnské dohody se přidalo na stranu Trojdohody (Francie, Británie a Ruska). Premiéra Pucciniho Vlaštovky ve Vídni, opery od italského skladatele, byla za těchto politických okolností nemyslitelná. Dílo nakonec v premiéře zaznělo 7. března 1917 ve Velkém divadle v Monte Carlu a o 3 měsíce později bylo uvedeno v Itálii. Očekávaná operní novinka Giacoma Pucciniho sice vzbudila nadšení diváků, ale na rozdíl od předchozích skladatelových oper se toto prvotní nadšení začalo postupně vytrácet.

Ani Puccini nebyl s konečnou podobou Vlaštovky spokojen a v letech 1920-24 ji několikrát přepracoval a celkem tak vznikly, včetně původní, tři verze opery. Původní podoba třetí verze, na níž skladatel pracoval v letech 1920-22, se však nedochovala, protože její část byla o 20 let později zničena během leteckého bombardování za Druhé světové války. O dalších 72 let později italský skladatel Lorenzo Ferrero (1951), na žádost divadla Teatro Regio v Turíně, rekonstruoval podle dochované vokálně-klavírní úpravy Pucciniho třetí verzi opery a instrumentoval ji ve skladatelově stylu. Premiéra této v pořadí "čtvrté verze" Vlaštovky se udála v březnu 1994. V současnosti bývá Pucciniho Vlaštovka uváděná v původní verzi z roku 1917.

Konečně Vídeň

Vídeň, která iniciovala vznik této Pucciniho opery, se po válečných útrapách let 1914-18 nakonec Vlaštovky dočkala 9. října 1920, kdy byla uvedena v Neue Volkstheater. Vídeňská hudební kritika velmi bedlivě sledovala přípravy a samotnou premiéru průběžně svým čtenářům referovala.  Dva dny před premiérou přinesl Neues Wiener Journal v článku nazvaném „Puccini na zkoušce – Poslední retuše" několik půvabných postřehů: „Jeden z našich spolupracovníků, jenž je s Puccinim v úzkém přátelském vztahu, sděluje dojmy, jaké získal z mistra při generální zkoušce a poté v kruhu jeho přátel. Puccini zaujme místo v parketu. Tu a tam souhlasně pokývne, zamumlá "bene", náhle vyskočí jako elektrizovaný a jde k orchestru, postaví se za kapelníka Stermicha, jemuž něco zašeptá, udá takt, markýruje tahy smyčcem, houpe se do taktu, tleská, povzbuzuje, zadupe, zpívá spolu, německy volá langsam, schnell nebo promluví ke kapelníkovi italsky. Dodává svému dílu poslední tahy, barvy, nasvícení. Vše s opravdovým italským temperamentem, avšak přece klidně, uměřeně a taktně. Puccini je šťasten, že je po tolika letech opět ve Vídni: "Často jsem na Vídeň při psaní Vlaštovky myslel," říká, a přejede si rukou po čele, jako by si chtěl připomenout krásné chvíle tvoření. Až Vídeňané uslyší úchvatně krásný, ryze vídeňský, nádherný valčík v druhém jednání, jeho vyznání mu uvěří."

O měsíc později po premiéře Pucciniho Vlaštovky napsal referent vídeňského časopisu Signale für die musikalische Welt: „Člověk nevěří svým očím. Pánové Willner a Reichert, důvtipní stavitelé Domu u tří děvčátek a libretisté dalších úspěšných vídeňských operet, a Puccini, elegantní poeta a vypravěč Bohémy, Tosky, Manon, Butterfly – jak to jde dohromady? Historie povídá, že Puccini, velký přítel vídeňské operety, kdysi ve Vídni vyslovil přání, že by někdy chtěl „něco takového" udělat. Je pochopitelné, že když o „něčem takovém" slyší vydavatel, strne. „Něco takového" u Pucciniho, jedinečného moderního skladatele, jemuž operní divadla vděčí za repertoárové kusy. Autoři Domu u tří děvčátek byli pověřeni napsáním libreta. A „něco takového" sepsali. Libreto La Rondine vlastně „něco takového“ není. Není to opera ani opereta. A hlavně je to nudné. Jindy tak obratní stavebníci sebrali materiál, kde se dalo. Několik trámů z Traviaty, hodně z Bohémy – přirozeně! – nějaké cihly z Manon atd. Ale vzali to opačnou metodou – z něčeho vytvořili nic. Hlavní postavy, milostný pár, tu jsou, ale posluchač si s nimi ví stejně málo rady jako libretisté. Chatrnost děje je zřejmá, jeho obsah je nemotivovaný, schází napětí a efektní gradování. Tvrzení, že „láska je bacil, který přilétá se vzduchem" je možná správné, ale zbledneme, slyšíme-li něco takového v poetickém textu. Rýmy jako "Trink Euch fest an, wie’s jeder kann" jsou možné jen tehdy, když už máme v hlavě. Ale co je do libreta, když k němu dělá hudbu Puccini! Jenže melodické invenci schází vzlet, bohatství květů, na čemž má jistě vinu suché a studené libreto. Je obdivuhodné, jak Puccini řeší otázku stylu díla, které se přece jen stalo moderní operetou, s jakou diskrétností volí prostředky a jak je používá. Dráždivá a působivá je pochopitelně opět orchestrace, se sordinovanými smyčci, dřevěnými dechy a harfou nabízí pravé umění jemného vkusu. Puccini vůbec nalezl půvabný, šarmantní nový způsob "musiquette", jak se takovéto hudbě původně říkalo. Provedení ve Volksoper uspokojilo především pěvecky. Leccos by však na operetním jevišti vyšlo lépe, působivěji, i když La Rondine – a hlavně její autor – sklidili bouřlivý úspěch. Puccini se mohl mnohokrát děkovat. Zda však publikum spíš neaplaudovalo skladateli Bohémy, Tosky a Butterfly, ukáže budoucnost."

Půvabná a křehce valčíková opera…

Hudba Pucciniho Vlaštovky přináší v jistém smyslu překvapivou křehkost, eleganci, jemnost i mírnou nostalgii, která je však náhle vystřídána typickým pucciniovským vzepětím. Zkušený dramatik Puccini tu v souladu s dějem vytváří nádherné hudební napětí mezi lehce frivolním světem pařížské bohémy a vnitřním emočně intenzivním světem protagonistů, kurtizány Magdy de Civry, vydržované bohatým bankéřem a toužící po opravdové hluboké lásce, a mladíka Ruggera, který chce poznat kouzlo noční Paříže, ale současně i nalézt životní lásku. A jako v každém dramatu je tu pak jejich charakterový protipól, zamilovaný pár v podobě básníka Pruniera a Magdiny služebné Lisetty, kteří jsou současně také hybateli děje.

Co v jistém smyslu a ve spojením s Puccinim může překvapit je využití valčíku jako základní hudební charakteristiky celé opery, potažmo tak doby, v níž se děj odehrává, druhé polovině 19. století. Navíc valčík, co by fenomén taneční hudby 19. století, ať už jako hudební forma či jen pouhá imprese, se v rukou geniálních skladatelů stal nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro vyjádření jak veselých, euforických nálad, tak i jemných, niterných až melancholických pocitů. To je také ten nádherný jemný a křehký hudební svět Pucciniho opery La Rondine (Vlaštovka).

Giacomo Puccini: La Rondine (Vlaštovka)

Commedia lirica o 3 dějstvích, libreto Giuseppe Adami podle původního německého libreta Alfreda Marii Willnera a Heinze Reicherta.

Osoby a obsazení: Magda de Civry (Angela Gheorghiu); Lisette, její služka (Inva Mula); Ruggero Lastouc, syn Rambaldova přítele (Roberto Alagna); Prunier, básník (William Mateuzzi). Hraje London Symphony Orchestra. Řídí Antonio Pappano.