Gioachino Rossini: Cesta do Remeše aneb Hotel U zlaté lilie

Opera ke korunovačním oslavám

Rossiniho opera Cesta do Remeše vznikla na objednávku jako dílo, které bylo součástí oslav korunovace francouzského krále Karla X., která se konala právě v Remeši. Rovněž je ale také skladatelovu poslední italskou operou, která je současně i první ze čtveřice jeho posledních oper psaných v Paříži (Cesta do Remeše, Obléhání Korintu, Hrabě Ory a Vilém Tell). Premiéra Cesty do Remeše byla 19. června 1825 v pařížském Théâtre-Italien, necelý měsíc po remešské královské korunovaci, která se shodou okolností stala ve francouzských dějinách historickým mezníkem, protože byla poslední, při níž naposledy usedl na královský trůn přímý potomek z hlavní vládnoucí rodové linie Bourbonů. Přestože Cesta do Remeše byla příležitostným, účelovým dílem, nezůstal Rossini nic dlužen ze své pověsti geniálního operního autora a operu obdařil svěží, duchaplnou, vtipnou a brilantně instrumentovanou hudbu s mnoha virtuosními zpěvními i instrumentálními party. Pařížská premiéra se tak stala dalším v řadě Rossiniho úspěchů. Nicméně skladatel však nebyl s dílem příliš spokojen a po několika představeních operu stáhl z repertoáru a zakázal její další provozování. O tři roky později se k hudbě Cesty do Remeše vrátil a použil některé její části ve své slavné buffě Hrabě Ory. Přestože Rossini provozování Cesty do Remeše zakázal, tak se opera v následujících letech příležitostně objevovala na programu evropských divadlech. Ale ani tyto sporadické pokusy nezbránily tomu, že přibližně od poloviny 19. století Cesta do Remeše upadla v hluboké zapomnění, v němž pak setrvala až do 70. let 20. století, kdy byla v knihovně římské Konzervatoře svaté Cecílie objevena rukopisná partitura opery a na základě objevených dalších pramenů z různých knihoven byla rekonstruována. Nově hudebně restaurovaná Cesta do Remeše pak prvně zazněla 159 let po své pařížské premiéře v rámci Rossiniho operního festivalu ve skladatelově rodném Pesaru, 18. srpna 1984, s předními evropskými sólisty a v nastudování dirigenta Claudia Abbada. Z tohoto provedení byl vydavatelstvím Deutsche Grammophon pořízen a vydán zvukový záznam.

Cesta do Remeše bez předehry

Po úspěšné pařížské premiéře roku 1825 se dobová kritika pozastavovala nad tím, že na rozdíl od jiných Rossiniho oper nemá Il viaggio a Reims orchestrální předehru. Opera začíná po šedesáti úvodních taktech rovnou, in medias res, úvodní scénou. Navzdory tomu však „orchestrální předehra“ k Rossiniho opeře Cesta do Remeše náleží dodnes k velmi efektním a vyhledávaným číslům jak studiového, tak koncertního orchestrálního repertoáru. Vděčí za to italskému skladateli Giuseppe Picciolimu (1905-1961), který o sto třináct let později na začátku 20. století přepracoval část z Rossiniho baletní hudby z opery Obléhání Korintu do podoby „předehry“ k opeře Il viaggio a Reims, která byla prvně provedena 5. listopadu 1938 v milánském Teatro alla Scala pod taktovkou Richarda Strausse. Dlužno podotknout, že Piccioli se zjevně inspiroval Rossinim, který některé své melodie a části hudby neváhal několikrát využít ve svých různých operách.

Kuriózní vídeňská adaptace

Jednou z několika různých autorizovaných i neautorizovaných adaptací Rossiniho opery Cesta do Remeše, které se ve 40. a 50. letech 19. století uváděly v evropských divadlech byla i její tzv. vídeňská verze uvedená v roce 1854 ve dvorním divadle U Korutanské brány, u příležitosti oslav svatby císaře Františka Josefa I. a princezny Alžběty Bavorské, s přiléhavým titulem: Cesta do Vídně. Dobový tisk o této společenské a divadelní události pochopitelně referoval:  

Neuigkeiten (Brno), 28. 4. 1854: Théâtre paré včerejšího večera ve dvorním divadle U Korutanské brány nabídlo nádherný obraz skvělé slavnosti. Toho večera se shromáždily se špičky všeho, čím se vyznamenávají vyšší kruhy rezidence a předháněly se v lesku diamantů a perel, řádových hvězd a uniforem. Krásu dámských toalet vskutku zastiňovala jen krása jejich nositelek. Jako slavnostní představení byla zvolena dvouaktová příležitostná opera, kterou Rossini zkomponoval pod názvem Le voyage à Rheims kekorunovaci Karla X.  Libreto a hudba jsou přizpůsobeny rakouským lokálním poměrům, konkrétně k poslední šťastné události a modifikovány jako Un Viaggio à Vienna (Cesta do Vídně). Jejich c. k. Veličenstva císař a císařovna se s nejjasnější císařskou rodinou objevili v 8 hodin ve velké střední lóži a byli pozdraveni nekončícím voláním, jemuž Veličenstva opakovaně a nejvznešeněji děkovala. Jeho Veličenstvo mělo uniformu rakouského polního maršála a Její Veličenstvo císařovna světlemodrý hedvábný šat s bílou šerpou a růžový, diamanty posázený věnec ve vlasech. Když v závěru představení, které trvalo do půl desáté, zazněla na jevišti národní hymna, veškeré publikum povstalo a po každé strofě propuklo v hlasitý, nadšený jásot.

Die neue Zeit (Olmützer politische Zeitung), 29. 4. 1854: Vídeň 28. dubna: Včera byla jako Théâtre paré uvedena slavnostní opera, kterou zkomponoval Rossini ke korunovaci Karla X. pod titulem: Le voyage à Rheims. Pan [Bartolomeo] Merelli napsal pro tuto operu s velkou horlivostí nový italský text, který je přizpůsoben dnešním poměrům a vztahuje se k oslavám. Tak byl uveden pod titulem Un viaggio a Vienna (Cesta do Vídně). Úprava byla natolik zdařilá, že poskytla v prvním jednání všem pěveckým umělcům a ve druhém tanečním umělcům příležitost se zaskvět. Syžet je v krátkosti následující: V jakémsi lázeňském místě se shromáždila společnost různých národů Rakouska, která je na cestě do Vídně na panovníkovu svatbu. Cestu však není možné vykonat, neboť koně v širokém okolí byli zrekvírováni. Společnost je nucena se svého plánu vzdát a uspořádat si vlastní malou oslavu na místě. To se děje v druhém jednání, v němž je uplatněna velmi půvabná dekorace Ischlu. Personál baletu v hornorakouském národním kroji tančil štýrský tanec. Po baletu následovala lyricko-patriotická improvizace básnířky Corinny, která přešla do rakouské národní hymny, k níž se připojil sbor a všichni zpěváci sólisté. Text pan Merelli přeložil podle autentického německého textu doslova do němčiny. Během hymny se utvořilo závěrečné tableau. Na vyobrazení dvojhlavého orla stály Austria a Bavaria, které si podávaly ruce, a nad nimi se vznášel génius Rakouska. Dole alegorie Církev, Mír, Zemědělství a Umění.

Giocchino Rossini: Il viaggio a Reims ossia L´albergo del Giglio d´oro (Cesta do Remeše aneb Hotel U zlaté lilie). Dramma giocoso o 1 dějství, libreto Luigi Balocchi podle románu Corinne, ou l´Italie (Corinna aneb Itálie) od Madame de Staël.

Claudio Abbado|foto: Euroarts

Osoby a obsazení: Madame Cortese, tyrolská majitelka lázeňského hotelu (soprán), Katia Ricciarelli; Hraběnka z Folleville, mladá vdova (soprán), Lella Cuberli; Corinna, slavná římská básnířka (soprán), Cecilia Gasdia; Markýza Melibea, polská vdova po italském generálovi (kontraalt), Lucia Valentini Terrani; Hrabě Libenskof, ruský generál (tenor), Francisco Araiza; Rytíř Belfiore, mladý francouzský důstojník (tenor), Edoardo Gimenez; Lord Sidney, anglický plukovník (bas), Samuel Ramey; Don Alvaro, španělský admirál (bas), Leo Nucci; Baron Trombonok, německý major a milovník hudby (bas), Enzo Dara;

Don Profondo, učenec a milovník starožitností (bas), Ruggero Raimondi; Don Prudenzio, lázeňský lékař (bas), Giorgio Surjan; Modestina, komorná hraběnky z Folleville (mezzosoprán), Bernardette Manca di Nissa; Don Luigino, bratranec hraběnky z Folleville (tenor), Oslavio di Credico; Maddalena, normandská hotelová hospodyně (mezzosoprán), Raquel Pierotti; Antonio, hotelový majordomus (baryton), Luigi de Corato; Zefirino, kurýr (tenor), Ernesto Gavazzi; Gesolmino, sluha (tenor), William Matteuzzi; Delia, mladá řecká společnice básnířky Corinny (soprán), Antonella Bandelli. Zpívá Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lubomír Mátl, hraje The Chamber Orchestra of Europe, flétnové sólo Wissam Boustany, harfové sólo Charlotte Sprenkels, řídí Claudio Abbado.

Výběr a překlad dobových novinových recenzí - Vlasta Reittererová.