Giovanni Simon Mayr: Telemachos na ostrově Calypso

Místem děje opery, jejíž protagonistou je řecký mládenec Telemachos, je ostrov Ógygia. Jeho umístění popsalo několik historiků a geografů, včetně Aischyla. Nejvzdáleněji od domova Odyssea leží ostrov uprostřed atlantského oceánu, blíže jde o ostrov Gozo v Maltském souostroví a nejblíže se má za to, že jde o ostrov Othonoi. Ten leží v Jónském moři, severně od Korfu a je součástí řecké regionální jednotky Kerkyra. Podle řecké mytologie tam žila dcera Titána Atlanta jménem Kalypso a když bouře vyvrhla na její ostrov řeckého hrdinu Odyssea zadržovala ho tam sedm let, než jí Hermés přinesl z Olympu příkaz hrdinu propustit.

Antický řecký básník a filozof Hésiodos, nejspíše mladší současník Homérův, napsal, že Kalypso měla s Odysseem dvě děti, syny Nausinose a Nausitose. V Homérově eposech Illias a Odyssea, prvním čtyřem knihám Odyssey se také někdy říká Telemachie, se o nich nepíše. Podle obrazu Telemachos mezi nymfami Kalypso, který stvořila švýcarská neoklasická malířka Agelica Kauffmanová jsou zobrazené nymfy dcerami Kalypso a Odyssea. Jsou tedy nevlastními sestrami Telemachovými. Kauffmanová se ale neinspirovala Homérem nebo Hésiodem, ale románem francouzského teologa, básníka a spisovatele Francoise Fénelona, od roku 1696 arcibiskupa v Cambrai, s názvem Příběhy Telemachovy. Fénelon je psal pro vnuka Ludvíka XIV, burgundského vévodu Ludvíka.

Fénelon navázal na Homéra v okamžiku, kdy se mládenec Telemachos dozví, že naposledy byl Odysseus spatřen na ostrově Kalypso. Podle Homéra se Odysseův syn narodil krátce před tím, než pro otce přišli poslové, aby se připojil k válečné výpravě k Troji. Ten se zdráhal odejít od rodiny, ale protože svou účast dříve přislíbil, snažil se vykroutit z povinnosti lstí. Předstíraje šílenství, zoral pole a osíval je solí. Řekové ale Odyssea dobře znali a tak mu jeden z nich položil před spřežení malého Telemacha, zabaleného v plenkách. Odysseus pochopitelně kapituloval, své volky zastavil a odebral se do války.

Dvacet let uplynulo a Telemachos začal pátrat po otci. Nejprve se z rodné Ithaky vydal do města Pylos, na západním pobřeží Peloponésu, kde sídlil Nestor. S jeho synem Peisistratem pak odchází do Sparty k Menelaovi. Ten mu vyprávěl co se dozvěděl od mořského starce Protea. Odysseus žije na ostrově Ogygia, kde ho zadržuje nymfa Kalypso. Ale nikdo nevěděl kde ostrov leží. Bezradnému Telemachovi se do spánku vetřela bohyně Athéna a poslala ho domů na Ithaku. Telemachos se tedy vrací a u pastýře Eumaiose najde otce, který je přestrojen za bědného starce. Spolu pak vybijí všechny nápadníky královny Penelopy a příběh končí.

Fénelon rozkošatil Odysseu o epizodu Telemacha u Kalypso a Athénu (která u Homéra poslala Telemacha domů) přestrojí do podoby vychovatele Mentora. Ostatně Fénelon se i zde opřel o Odysseu, ve které otec svěřuje svého synka do péče svého přítele, starce Mentora. A Příhody Telemachovy francouzského spisovatele měly ohlas ve vzdělávání, v hudbě a ve výtvarném umění 18. a 19. století v celé Evropě. Dostalo se jim pozornosti i v Čechách.  První překlad pořídil v letech 1796 a 97 Jan Beránek pod názvem „Přjběhowé Telemacha syna Ulyssowa.“ Telemachos vstoupil do oper Carla Agostina Badii, Johna Ernesta Galliarda, Andrého Cardinala Déstouchese, Alessandra Scarlattiho, Christopha Willibalda Glucka, Francoise Adriena Boieldiea a dalších. Byl mezi nimi i Ferdinando Bertoni, učitel Mayrův, jehož opera Telemachos a Eurydika na ostrově Kalypsó, na libreto Pastora Arcada Echilla Acanzia, se hrála roku 1776 v benátském divadle Teatro San Benedetto.   

Operní materiál, který byl v Paříži v módě, byl velmi důležitý pro moderní benátské divadlo La Fenice a poskytl mu i v tentokrát předlohu k napodobování. Bavorský komponista Giovanni Simeone Mayr, současník Mozarta i Beethovena, který většinu tvůrčího života tvořil v italském Bergamu, napsal pro zmíněné benátské divadlo více oper. Po opeře Sapfó mu padovský právník Simeon Antonio Sografi upravil francouzské prameny pro libreto Telemacha na ostrově Kalypso. Premiéru měla opera 16. ledna 1797 v benátském divadle La Fenice a během karnevalu roku 1797 se tam od 11. ledna do 9. února uváděla téměř každý den. Mayrovy opery přežila svého tvůrce jen o pár let, zemřel roku 1845. To už se hrály díla jeho žáka Gaetana Donizettiho, Vincenza Belliniho a Gioacchina Rossiniho. O návrat Mayrových oper pečuje dnes varhaník a dirigent Franz Hauk v Mnichově. V rámci velkého projektu znovuobjevení Mayrovy hudby realizoval společně s Manfredem Hösslem také kritické vydání opery Telemachos na ostrově Kalypso, jejíž nahrávku vydal Naxos ve světové premiéře.

Vysíláme na D-dur v pravidelném operním čase v neděli 3.8.2025 v 16:00.