Giovanni Simone Mayr: Amor non soffre oposizioni
Italská buffa německého štychu na D-dur v neděli 11. května v 16:00.
Bavorský skladatel Johann Simon Mayr se stal Italem zásluhou dvou mecenášů. Na studiích v Ingolstadtu si jeho talentu povšiml baron Thomas de Bassus a jeho přičiněním se za zvláštních okolností ocitl v roce 1789 v Bergamu. Studoval tam u Carla Lenziho, kapelníka v kostele Santa Maria Maggiore. Pak zasáhl hrabě Pesenti a Mayr se vydal do Benátek ke kapelníkovi baziliky svatého Marka, Ferdinandovi Bertonimu. Ten ho vedle duchovní hudby seznámil s italskou divadelní scénou. Sotva se Mayr uvedl oratoriem, první mši, nešporami, několika kantátami a operami, oženil se s Angelou Venturali, dcerou benátského obchodníka. A tak se zrodil Giovanni Simone Mayr.
V roce 1802 převzal úřad maestra di cappella v kostele Santa Maria Maggiore v Bergamu od svého učitele Lenziho, založil bezplatnou hudební školu a setrval ve městě až do své smrti v roce 1845. V oboru opery napsal více než šedesát scénických kusů, vážných oper, frašek a komických oper. Opera buffa Amore non soffre opposizioni (Láska nestrpí žádný odpor) je Mayrovou padesátou první prací pro divadlo, komponovanou v neapolském slohu. Komedie má šest osob, zamotaný děj ve dvou jednáních a pro většinu šťastný konec.
Vdovec Policarpo se chystá výhodně provdat dceru Gelminu. Je to hodné děvče, ale libretista jí dal co proto. Jméno Gelmina pochází z perštiny a patří krásné a jemné květině. Symbolizuje krásu a eleganci. V textu pořadu vyslovuji její jméno neitalsky, tedy ne „Džemina“, ale v němčině, angličtině a češtině shodně jako Gelmina. Na námluvy přijíždí Argante se synem Ernestem a sluhou Martorellem. A pak je v domě Policarpova služebná Zefirina. Ona a Martorello jsou spojenci a vědí, že Ernesto se s ní tajně před časem oženil. Pak se vytratil do Ameriky a údajně poslal své choti dopis, že se oženil s jistou Elvírou. A teď se sešli u Policarpa. Gelmina nechápe proč o ni Ernesto nejeví zájem, otcové se poškorpí a náhle je prý u dveří Elvíra. Zefirina ji jde přivítat, převtělí se do její postavy, sehraje za tmy hrůzostrašnou scénu a vystrašené společnosti se nakonec ke všemu přizná. Dostane se jí odpuštění a Ernesta. A zostuzená Gelmina nepokazí taškařici a připojí se k závěrečnému sboru.
Kolem roku 1700 existovalo v Benátkách 20 divadel. Vystavěly je bohaté patricijské rodiny jako komerční objekty, které pronajímali podnikavým impresáriům. Příkladně rodina Grimani provozovala čtyři objekty - Teatro San Giovanni e Paolo, Teatro San Giovanni Grisostomo - později Malibran, Teatro San Samuele a Teatro San Benedetto, které nakonec dostalo jméno Rossiniho. Na konci osmnáctého století existovalo v Benátkách sedm aktivních divadel, dvě věnovaná dramatu a ostatní hudbě. Nejluxusnější bylo divadlo Teatro San Benedetto, později ho trumflo Gran Teatro La fenice. V roce 1640 bratři Giustinianové otevřeli divadlo Teatro San Moisè, které bylo slavnostně zahájeno operou L'Arianna od Claudia Monteverdiho. Bylo to jedno z nejmenších benátských divadel, ale brzy se stalo zvláště oblíbeným. Publikum si cenilo intimní, rodinný charakter a vynikající akustiku místnosti. V parteru bylo 164 míst ve 12 řadách a 107 lóží ve čtyřech patrech.
A do tohoto stánku umění vstoupil Giovanni Simone Mayr roku 1797 dvěma fraškami s názvy Intriky dopisu a Tajemství. Bylo to tři roky poté co Benátsky zažily jeho prvotinu Verter, která byla provedena roku 1794 jako soukromé představení. A poté, téhož roku, kdy debutoval na scéně Teatro La fenice s operou Sapfó. V památném Teatro San Moisè pak dávali další Mayrovy kusy – Podvodník a jeho trest, Z hostince do hostince a vždy v sále, dnes uváděnou operu Láska nestrpí žádný odpor z roku 1810 a následující rok ještě Synovskou lásku. Teatro San Moisè bylo uzavřeno roku 1818.
Libreto k buffě Amore non soffre opposizioni - Láska nestrpí žádný odpor - napsal benátský divadelní básník Giuseppe Maria Foppa, s nímž Mayr spolupracoval už na dřívějších operních inscenacích. Spolupracoval s ním celkem na deseti operách, ale nebyl jeho nejčastějším partnerem.
Foppa napsal kolem 150 libret, především pro komické opery, psal také texty pro latinská oratoria a zanechal také své paměti. Z jeho korespondence s Mayrem vysvítá, že byli korektní přátelé, byl o tři roky starší než německý komponista, který našel domov v Bergamu. Foppa samozřejmě komponoval pro další skladatele, pro Spontiniho i pro Rossiniho. Pro něj napsal libreta k operám Šťastný omyl, Hedvábný žebřík, Pan Bruschini a Sigismondo. Foppa psal také pro divadla v Miláně, Janově, Padově, Bologni nebo Florencii.
