Hraje Svjatoslav Richter

17. březen 2015

Ke stému výročí narození legendárního umělce Svjatoslava Richtera (20. března 1915) vysílá stanice Vltava v tomto týdnu několik pořadů, primárně jeho nahrávky, nebo vzpomínky na něj a výklad a popis jeho umění.

Ve středu 18. března připomene pianistu Richtera živě vysílaný večerní pořad Akademie a v pátek 20. března mimořádný odpolední pořad zachycující Richterovu interpretaci Bachova Dobře temperovaného klavíru.

Století Svjatoslava Richtera na Vltavě

Vedle těchto pořadů bude na Vltavě znít Richterovo umění taktéž v hudebním pořadu v pondělí 16. března večer (Hugo Wolf: Písně na texty Eduarda Mörika, zpívá Dietrich Fischer-Dieskau), o den později 17. března v Koncertní sezóně (Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr, Státní filharmonie Varšava, Witold Rowicki, Sergej Prokofjev: Sonáta pro klavír č. 2, Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3, Česká filharmonie, Karel Ančerl), v Hudebních galeriích v pátek 13. března (Robert Schumann: Lesní scény) a ve středu 18. března (Claude Debussy: Bergamská suita, E. H. Grieg: Koncert pro klavír a orchestr, Národní orchestr opery v Monte Carlu, Lovro von Matačič, Ludwig van Beethoven: Trojkoncert pro klavír, housle, violoncello a orchestr, spolu s Richterem hrají David Oistrach, Mstislav Rostropovič a Berlínští filharmonikové, diriguje Herbert von Karajan) a ve čtvrtečním Hudebním fóru 19. března (A. N. Skrjabin: Sonáta pro klavír č. 5, Dmitrij Šostakovič: Výběr ze dvaceti čtyř preludií a fug pro klavír).


Svjatoslav Richter poutal pozornost už od svých prvních koncertů a zahraničních cest, z nichž jedna z prvních vedla do Prahy. Paradoxní shodou okolností bylo jeho pouto právě s Prahou jedno z nejsilnějších. A památných koncertů tu měl několik desítek. Za všechny nadšené recenze je dobré ocitovat jednu výjimečně nadčasovou, kterou napsal v roce 1956 Václav Holzknecht. Je to vzácně přesný portrét zcela výjimečného umělce: „Je to Próteus, který se dovede převtělovat do skladeb nejrůznějších dob. Tuto vlastnost - do té míry vyvinutou - nenajdeme u žádného z velkých výkonných umělců, které jsme měli příležitost poznat. Většinou volí virtuózové repertoár podle osobních dispozic a zálib, přizpůsobují si jej po stránce projevové a interpretují spíš sebe než autora. Richter se dokáže ztotožnit s dílem do té míry, že zachytí všechny jeho podstatné znaky a vycítí bezpečně styl. Dynamikou a výrazem vybásní specifickou sféru pro určitého autora a přesně ji vždy dodrží. Ačkoli jde zřejmě o postoj přemýšlivý, nepodléhá nicméně Richter šablonovitě teoriím. Proto je jeho umění živé a neleží na něm ani stín spekulace... Máme opět co dělat s fenoménem »nadpřirozených schopností« a jeho prostřednictvím se můžeme dobrat skladeb, které nám zůstávaly uzavřeny.“

Svjatoslav Richter byl složitá osobnost a v časech sovětského režimu měl za sebou i mimořádně komplikované životní osudy – to všechno muselo zůstat prakticky po celý jeho život utajeno. Richterův otec, německý klavírista a skladatel, byl ještě před začátkem 2. světové války zatčen a zastřelen. Matka se ze strachu provdala znovu za člověka podivného charakteru a odešla z Oděsy do Německa s ustupující německou armádou. Svjatoslav Richter se s ní setkal až v roce 1960, kdy mu bylo poprvé dovoleno vycestovat také ‚na Západ‘. Krátce poté matka zemřela.

Doslova druhým otcem se stal Richterovi jeho učitel, legendární klavírní pedagog Heinrich Neuhaus - jeho příjmení je stejně tak typicky ruské jako Richterovo - ale podobný rusko-německý původ nebylo to jediné, co je spojovalo. Neuhaus, či v ruském přepisu Génrich Nejgauz, našel v Richterovi nejbytostnější ztělesnění svých uměleckých ideálů. A ty se opíraly nejen o skvělou techniku, ale také o velmi široké kulturní zázemí.

Co je pro Svjatoslava Richtera možná vůbec nejtypičtější, je šíře kulturních a uměleckých zájmů - dobře maloval, zajímal se o divadlo, literaturu, poezii, měl zcela mimořádné znalosti opery i symfonické hudby. Jeho cesta k hudbě skutečně vedla přes operu, ještě před příchodem na moskevskou konzervatoř roku 1937 byl mnoho let korepetitorem i nadšeným návštěvníkem opery v Oděse a znal zpaměti desítky klavírních výtahů.

Přiblížit se Richterově osobnosti přitom není vůbec jednoduché. Všichni se shodnou na umělecké jedinečnosti, jen málokomu se podařilo více se k němu přiblížit. Někteří vzpomínají na jeho přátelskost a laskavou ušlechtilost, jiní více na plachost i jakousi nevyzpytatelnost. Byl neobyčejně kritický k sobě, ale i ke svému okolí. Jeho pronikavě bystrý intelekt ho někdy vedl k příkrým a až nespravedlivým soudům. Nahrávky znovu a znovu vycházejí, některé citáty se znovu a znovu opakují - ovšem pochopit tuto osobnost v celku je nesmírně těžké.

Je mnoho vzpomínek, často protichůdných a nakonec i velký vzpomínkový rozhovor, který se stal základem pro dokumentární film Enigma a z něj vycházející knihu. To všechno jsou jenom střípky, ze kterých je těžké sestavit ucelený obraz. Když posloucháme Richterovu hru, působí hudba jako živý organismus, ve kterém jsou ve zvláštní jednotě přítomné všechny mohutnosti lidské duše - intelektuální, citové, fantazijní - a všechny naplno.

Zřejmě proto se k němu lze vracet znovu a znovu a čerpat inspiraci ze všech zdrojů, které může umění přinášet. A sté narozeniny jsou jen další z mnoha záminek k dalšímu pokusu o poznání tohoto pianisty. Platí totiž zcela parafráze známého Beethovenova výroku: Vynikajících klavíristů je mnoho, Svjatoslav Richter je jen jeden.


Spustit audio