Jaká ztráta pro hudební svět!
Tato slova pronesl Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1882, kdy Johann Christian Bach zemřel.
Setkali se spolu v Londýně, kde Leopold Mozart s Wolfgangem Amadeem setrvali od dubna 1764 do července 1765. Tehdy tam vystoupili před králem Jiřím III. a Leopold pak svěřil svého nadaného osmiletého synka do učení „londýnskému Bachovi“. Někteří učenci soudí, že Johann Christian byl jediným Mozartovým opravdovým učitelem. S poznámkou, že Wolfgangovy základy hudební vzdělanosti, které mu poskytl otec, prošly zásadní proměnou díky Bachově školení.
Johann Christian byl poslední syn Johanna Sebastiana Bacha a jeho matkou byla otcova druhá manželka Anna Magdalena, rozená Wilcke. Narodil se v Lipsku, získal hudební základy od svého otce a po jeho smrti ho učil nevlastní bratr Carl Philipp Emanuel Bach v Berlíně. Pak odjel studovat k Padre Martinimu do Bolgne. Roku 1762 přesídlil do Londýna a následující rok uvedlo Královské divadlo hned tři jeho zpěvohry. Byla mezi nimi i Orione, kterou komponoval v roce 1763, téhož roku napsal také operu Zanaida. Jeho pověst a úspěchy v Londýně byly vstupenkou do přízně královské rodiny, kde byl přijat jako hudební maestro královny Charlotty.
Pro Královské divadlo na Haymarket napsal Bach také operu Adriano in Siria na Metastasiovo libreto, měla tam měla premiéru 26. ledna 1765. Dokonce ji navštívil král Jiří III. se svou manželkou Charlotou Meklenbursko-Střelickou. A velmi pravděpodobně i Mozartovi. Doklady o Wolfgangově oblibě této opery pocházejí ale z pozdější doby, kdy si od Voglera vypůjčil partituru Bachova Ariadna. Tehdy také napsal soubor vokálních ozdob k Bachově slavné árii Cara, la dolce fiamma z této opery. V Londýně napsal Wolfgang Amadeus svou první symfonii a koncertní árii Va, dal furor portata a obdivoval Bachovu instrumentaci symfonií s klarinety.
Jako hudebník královny Charlotty se v té době uchytil také hráč na violu da gamba Carl Friedrich Abel z Köthenu. Jeho otec se stal kapelníkem tamního dvorního orchestru po odchodu Johanna Sebastiana Bacha do Lipska. Johann Christian se s Abelem pustili do pořádání abonentních koncertů pro veřejnost a založili tak tradici pozdějšího pořádání koncertních cyklů v Londýně. Johann Christian Bach, mannheimští komponisté i francouzský Chevalier de Saint-Georges, známý jako Joseph Boulogne, pěstovali také žánr koncertantní symfonie, který pak našel pokračovatele v tvorbě Mozarta, Haydna a dalších klasiků.
Progresivita Johanna Christiana Bacha našla vyjádření také v oboru autorského práva. Pobouřen ilegálním vydáním dvou svých cembalových skladeb vstoupil do právního sporu známého jako případ Bach versus Longman. Verdigt soudce Lorda Mansfielda zněl, že hudební skladba je spis ve smyslu zákona královny Anny „8 Ann c. 21“ z roku 1710. Toto Mansfieldovo rozhodnutí zůstalo základem britského autorského práva k hudbě, dokud zákon o autorských právech z roku 1842 výslovně nezařadil hudbu do autorského práva.
Z Bachova odkazu uvádíme půvabnou hudební raritu. Je to serenata s názvem Endymione. Bach ji v roce 1772 komponoval na Metastasiův text v úpravě Giovanniho Gualberta Bottarelliho, pozdějšího dvorního básníka Královského divadla v Londýně.
Děj pojednává o milostném trojúhelníku mezi Dianou, její nymfou Nice a Endymionem. Zasahuje do něho Amor a vrcholí povinnou oslavou lásky. Líbezný a uhlazený styl napovídá, kdo byl učitelem božského Amadea. Diana budí své nymfy a kárá svou oblíbenkyni Nice za pozdní příchod. Obviňuje ji, že je zamilovaná. Láska a Dianiny požadavky na lov jsou neslučitelné, jedno vylučuje druhé. Zjeví se Amor a představí se Dianě jak lovec Alcestis, podbízí se jí, ale je odmítnut. Ale nevzdává se. Nice narazí na Endymiona, který slídí po stopě jelena a vůbec o ní nejeví zájem. Zhrzena odchází a Endymion uléhá ke spánku. Přichází Diana a skrytý Amor, v okamžiku když se ti dva uvidí, zasáhne je svou mocí. Endymion ztratí na konci prvního jednání zájem o lov. Amor pak Dianu rozpálí žárlivostí a touhou po pomstě, když jí namluví, že Endymion a Nice jsou milenci. Pak popíchne Nice sdělením, že on je sokem Endymiona a chce ho sprovodit ze světa. Nymfa ho spěchá varovat, ale dozví se, že on patří Dianě, není tedy sokem Alcestida /Amora. A ten pak ještě nymfu a její paní vyděsí sdělením, že Endymiona napadl a zranil kanec. Mládenec ale přichází nezraněn a dívky se radují. Endymion a Diana se spojí, Nice se vrací na své místo přední nymfy a Amor, když se odhalí a ke všemu přizná, užívá si svého vítězství.