Leonora aneb Triumf manželské lásky

20. prosinec 2020

Beethovenovu Leonoru vysíláme exkluzívně na D-dur 20. prosince v 16:00 z unikátního záznamu BBC s Johnem Eliotem Gardinerem.

O tom jak složitým vývojem prošla Beethovenova jediná opera svědčí mimo jiné skutečnost, že v rozpětí jedenácti let od počátku skladatelovy práce do uvedení definitivní, dnes nejčastěji hrané verze Fidelia, byla premiérována třikrát v různých verzích, na jejichž vzniku se podíleli tři různí libretisté a k opeře byly postupně vytvořeny čtyři předehry.

Toto dítě mého ducha se zrodilo v mnohem trýznivějších mukách než ostatní a také mi přineslo největší hořkost. Proto je mi nejdražší a mnohem více než ostatní si zaslouží, aby bylo uchováno a využíváno při studiu uměleckých dovedností.“
Ludwig van Beethoven

Beethoven měl kolem svých třiceti let ambice vyrovnat se i s operou jako reprezentativním hudebním žánrem. Zpočátku marně hledal námět, který by jej zaujal. Kvůli chatrnému libretu zavrhl po několika měsících práci na opeře Vestálský oheň, na kterou mu nabídl kontrakt Emanuel Schikaneder, impresário vídeňského divadla. Nakonec jej zaujal tip od barona Bruna, který se ujal vrchní správy v divadle Na Vídeňce a měl snahu získat pro publikum nové a atraktivní  tituly. Libreto „Leonora, aneb láska manželská“ zpracoval Jean Nicolas Bouilly, ve svých operách je využili  Pierre Gavenaux Ferdinand Paer a Johann Simon Mayr. Německou verzi libreta vytvořil pro Beethovena z francouzského originálu tajemník divadla Na Vídeňce, překladatel divadelních her a libret Josef Sonnleithner. 

Ludwig van Beethoven komponuje

Charakter námětu, který se poměrně vymykal dobovým romantizujícím textům Beethovenovi vyhovoval. Obsahoval prototypy reálně jednajících postav, atributy svobody a vysokých mravních zásad. Mimořádně jej upoutala postava hlavní hrdinky, Leonory, která se v mužském  převleku jako Fidelio vydá zachránit svého manžela neprávem vězněného na základě smyšleného obvinění. Leonora splňovala v Beethovenově osobním životě nenaplněné představy o věrném a oddaném vztahu. Zápisky motivů k Leonoře jsou datovány rokem 1803, hlavní část kompoziční práce je spjata s rokem následujícím.

Beethoven sice nazval operu Leonore, ale vedení divadla trvalo na změně titulu na Fidelio, aneb láska manželská“, aby se nový kus odlišil od těch dříve inscenovaných, vzniklých na stejný námět. Při své premiéře v divadle Na Vídeňce 20.listopadu 1805 opera zcela propadla - odehrála se pouhá 3 představení. Už zkoušky sice provázely určité problémy, kdy si pěvci i hudebníci si stěžovali na extrémní náročnost svých partů, hlavní důvod neúspěchu byl ale jiný. Opera totiž vstoupila na scénu ve velice nešťastné době – krátce před premiérou obsadila Vídeň napoleonská armáda, vídeňská šlechta, kde měl skladatel řadu příznivců město opustila. Opera se odehrála před poloprázdným hledištěm, kde byli převážně francouzští důstojníci – tedy publikum, které nemohlo přijmout hlavní poselství díla – triumf nad mocí tyrana. Kritiky, které vyšly následně ve vídeňských listech a také  ve významném hudebním časopisu  „Allgemeine musikalische Zeitung“ v Lipsku, byly negativní.

Brzy po premiéře dostaly politické události ve Vídni rychlý spád, napoleonská vojska se odsunula směrem na Slavkov a život města se vrátil do svého obvyklého stylu. Okruh Beethovenových přátel ze šlechtických kruhů naléhal na skladatele, aby operu přepracoval. Ten se po určitém zdráhání dal přesvědčit, provedl řadu změn a zejména zkomponoval novou předehru a zkrátil operu do dvou dějství. Koncem března 1806 uvedlo opět divadlo Na Vídeňce revidovanou verzi Fidelia, jejímž libretistou se stal Stephan von Breuning. Opět se objevily negativní kritiky a situace se vyhrotila konfliktem skladatele s vrchním správcem divadla baronem Brunem. Beethoven partituru opery po první repríze divadlu odebral. Obě tyto verze jsou dnes uváděny pod názvem Leonore, aby byly jasně odlišené od pozdější definitivní verze.  Poměrně důležitou úlohu v případě historie opery sehrála Praha.

Logo

Zde mělo dojít v roce 1807 k inscenaci 2. verze, pro kterou vznikla další nová předehra, z provedení ale sešlo. V roce 1814 požádali pěvci z divadla U Korutanské brány Beethovena o svolení provést Fidelia v rámci  benefičního  představení. To byl impuls k další a poměrně zásadní revizi opery, při které spolupracoval libretista Georg Friedrich Treitschke. Finální a následně běžně hraná verze Fidelia měla premiéru 23. května 1814 v divadle U Korutanské brány. Úspěch byl mimořádný, opera začala získávat na popularitě. Přispěla k tomu další uvedení mimo Vídeň – první v Praze za řízení Carl Marii von Webera a do konce roku 1815 se Fidelio hrál ještě v Lipsku, Drážďanech a v Berlíně. Poté následovaly Petrohrad, Amsterdam, Paříž, Londýn a v roce 1839 New York. Dnes patří Fidelio ve své poslední verzi k základním položkám v operním repertoáru. Nicméně existují i názory, že nesporné kvality mají také obě předchozí, skladatelem zavržené verze,  které obsahují množství zajímavé a půvabné hudby, kterou později Beethoven kompletně vyškrtal, ale i úseky známé z definitivní verze, které mají ještě zcela odlišnou podobu. Jedním z obhájců kvalit první a druhé verze Fidelia a legitimity jejich uvádění je britský dirigent Sir John Eliot Gardiner. V jeho nastudování byla Beethovenova Leonora provedena v rámci festivalu BBC Proms v roce 1996. V hlavních rolích se představili  sopranistka Hillevi Martinpelto, jako  Leonora  a tenorista Kim Begley, jako  Florestan, spoluúčinbkoval sbor  Monteverdi Choir, hrál  Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Archivnní záznam z produkce BBC, který zachytil skvělé provedení raritní výchozí verze Beethovenova Fidelia uvádíme v našem pravidelném operním vysílání.

autor: Dagmar Henžlíková
Spustit audio

Více z pořadu