Lukáš Hurník

Finále 4. Braniborského koncertu působí jako odlehčená, skoro taneční hudba, ve skutečnosti je to důmyslná fuga s virtuozními vstupy sólových nástrojů, hlavně houslí.

Taneční melodie se několikrát vrací, vedlejší myšlenky ji nijak neohrožují na významu, vše běží lehce, jak to u ronda bývá.

Strhující příklad toho, že melodie nemusí být vždy vláčná a „utahaná“. Rondo, ale na hranici sonátové formy.

Dokonalá ukázka sonátové formy, se třemi výraznými tématy a provedením, které je rozemele na prach a zase složí do původní podoby.

Sonátová forma schovaná ve 4. větě symfonie s ukázkovými třemi tématy a provedením začínajícím odvážnými modulacemi, tedy změnami tóniny, a pak pořádným kusem polyfonie. 

Po rozsáhlém pomalém úvodu v tečkovaném rytmu nastupuje na 2:16 hravé hlavní téma, 2:53 mění tóninu a ústí v 3:20 v křehkou melodii vedlejšího tématu. .

Ta krásně temná klarinetová melodie je pouhým úvodem k hlavnímu tématu sonátové formy, které začíná takovým skoro tanečním poskokem. Za chvíli ale téma ukáže svou sílu. 

Líbezná ústřední melodie, k níž je radost se několikrát vracet.

Smetanova Vltava dalece překračuje formu ronda, je to spíš „velerondo“, jehož hlavní téma, připomínající písničku Kočka leze dírou, je symbolem naší národní řeky.

Půvabná melodie, která začíná skoro jako lidová písnička, ale rozvine se do šířky, prochází ve variacích několika proměnami. Zahraje si v nich hlavně klavír.