Lukáš Hurník

Správné téma je výrazné, zapamatovatelné, schopné nejrůznějších proměn. Slavné téma Beethovenovy Osudové splňuje všechny podmínky.

Variace kombinované s formou koncertu. Téma ale nepochází z doby rokoka, vymyslel ho sám Čajkovskij.

Po spíše akordickém, tedy homofonním úvodu, nastupuje v 1:30 rozvinutá polyfonie, v níž zní několik samostatných varhanních hlasů současně.

Finále 4. Braniborského koncertu působí jako odlehčená, skoro taneční hudba, ve skutečnosti je to důmyslná fuga s virtuozními vstupy sólových nástrojů, hlavně houslí.

Proslulé, přímočaré téma v žesťových nástrojích postupně prochází volnými variacemi, nakonec se v ostré disonanci propojí s tématem první věty symfonie. 

Půvabná polyfonní skladba v níž se trojice hlasů proplétá se nad stále se opakující basovou figurou. Má tedy blízko k polyfonní formě passacaglie.

Strhující příklad toho, že melodie nemusí být vždy vláčná a „utahaná“. Rondo, ale na hranici sonátové formy.

Taneční melodie se několikrát vrací, vedlejší myšlenky ji nijak neohrožují na významu, vše běží lehce, jak to u ronda bývá.

Sonátová forma schovaná ve 4. větě symfonie s ukázkovými třemi tématy a provedením začínajícím odvážnými modulacemi, tedy změnami tóniny, a pak pořádným kusem polyfonie. 

Dokonalá ukázka sonátové formy, se třemi výraznými tématy a provedením, které je rozemele na prach a zase složí do původní podoby.