Maritana - nejslavnější opera irského světoběžníka

Jméno irského skladatele a hudebníka Williama Vincenta Wallace (1812-1865) nepatří zrovna k těm nejznámějším, přestože ve své době, a to hned na třech kontinentech, proslul především jako virtuos ve hře na housle a klavír. Velké popularitě se v 19. století těšily jeho virtuosní klavírní skladby, písně a balady, z nichž některé se dodnes objevují v pěveckém repertoáru. Od 40. let 19. století se Wallace pokoušel prorazit i jako operní skladatel. Z šesti dokončených oper (a několika fragmentů operet) se trvaleji do širšího povědomí zapsaly, a v repertoáru světových divadel (zejména na britských scénách) se po určitý čas udržely, Lurline a Maritana (až do poloviny 20. století).

Začátky v rodném Irsku

William Vincente Wallace se narodil 11. března 1812 ve Waterfordu v rodině vojenského kapelníka (regimental bandmaster) Spencera Wallace. O dva roky později byl Spencer Wallace převelen Balliny, kde se také později počalo hudební vzdělávání mimořádně nadaného Williama. Pod vedením svého otce a strýce začal William komponovat své první skladby pro vojenskou kapelu a také si osvojoval hru na různé hudební nástroje (klarinet, klavír, varhany a housle), z nichž nakonec virtuosně ovládl housle a klavír. Po přestěhování rodiny do Dublinu se William dále vzdělával v hudbě a v 18 letech se stal varhaníkem římskokatolické katedrály v Thurles a učitelem hudby v místním ženském konventu svaté Uršuly. Tady se také poznal s Isabellou Kelly, svojí žačkou, s níž se v roce 1832 oženil a usadil se v Dublinu, kde získal místo houslisty v Královském divadle. 

Australský Paganini

Nepříliš dobré ekonomické a existenční podmínky, které na počátku 19. století panovaly v Dublinu, přivedly v roce 1835 Wallaceho k rozhodnutí, opustit se svoji rodinou Británii a odplout do Austrálie. Po přechodném pobytu v Tasmánii, kde Wallace investoval do pozemků, se roku 1836 přestěhoval do Sydney, kde se okamžitě stal jednou z významných osobností tamního hudebního života. V dubnu téhož otevřel v Sydney nově založenou Australskou hudební akademii, pořádal velké množství koncertů, na nichž vystupoval jako houslový virtuos; byl nazýván „australským Paganinim.“ K jeho velkým uměleckým počinům v letech 1836-38 patřilo organizování oratorních koncertů v římskokatolické katedrále v Sydney, které sám dirigoval, a které vyústily v založení Philharmonic Choral Society. Wallace se rovněž projevil i jako zdatný hudební podnikatel, když s podporou australského guvernéra zprostředkoval z Londýna dovoz a prodej klavírů v Austrálii.

Hudební světoběžník

V roce 1838 opustil 26letý Wallace svoji rodinu a, co by cestovní virtuos, začal spřádat další velké umělecké plány. Odjel z Austrálie a po první zastávce na Novém Zélandu pokračoval dál napříč Pacifikem. V letech 1830-44 navštívil Chile, Argentinu, Peru, Jamajku a Kubu v jejichž metropolích úspěšně pořádal koncerty. V roce 1841 byl Wallace angažován jako dirigent italské opery v Mexico City a po vypršení smlouvy pokračoval dál ve své koncertní cestě, jejímž cílem byly Spojené státy. Po dvouletém působení v New Orleans dorazil roku 1843 do New Yorku, kde byl oslavován jako světově proslulý virtuos ve hře na housle a klavír. V této době také začaly vycházet tiskem neméně úspěšné první Wallaceho skladby.

Maritana - nadšení i rozpaky

Po sedmi letech strávených na cestách od Austrálie po Spojené státy, a kdy si svým uměním vydobyl renomé světového virtuosa, se roku 1845 William Vincente Wallace vrátil zpět do Británie, do Londýna, kde sklízel další úspěchy nejenom jako interpret, ale i jako autor oblíbených klavírních skladeb. Z této doby také pochází jeho opera Maritana, první ze šestice oper, které v letech 1845-63 Wallace vytvořil. Za námět posloužila dobová francouzská divadelní hra Don Cæsar de Bazan od Adolpha-Philippa d´Enneryho a Philippa Françoise Pinela Dumanoira, kterou do podoby operního libreta převedl Edward Fitzball. Dějově nepříliš nosná milostná zápletka (odehrávající se v 17. století ve Španělsku za panování krále Karla II., který se zamiluje do cikánské pouliční zpěvačky Maritany, čímž se spustí obligátní řetězec dvorských intrik, ale nakonec všechno dobře dopadne) nabídla skladateli jen běžné operní charaktery. A ačkoliv je navzdory chatrnému libretu dokázal  Wallace obdařit výraznou melodickou hudbou, tak svojí zpěvností a strofičností se více než operním áriím a ansámblům podobají baladám a písním. K nejpopulárnějším číslům opery se okamžitě zařadila orchestrální předehra a balada Maritany ze 3. dějství. 

Premiéra Wallaceho Maritany, která se udála 15. listopadu 1845 v Londýně v Drury Lane Theatre, byla velkým skladatelovým triumfem, kterým se zařadil po bok svého krajana (rovněž Ira) úspěšného operního autora Michaela Williama Balfa. Nepřekvapí, že Wallaceho opera se největší popularitě těšila především v Británii a ve Spojených státech. Rok po londýnské premiéře byla roku 1846 stejně úspěšně uvedena v Dublinu, následně ve Philadelphii a o dva roky později v New Yorku.   

Logo|foto:Český rozhlas

Na kontinentální evropské operní scéně Maritana prvně zazněla 8. ledna 1848 ve vídeňském Theater an der Wien a roku 1851 byla uvedena ve Stavovském divadle v Praze. Vídeňské i pražské kritiky se v hodnocení díla shodovaly v tom, že po hudební stránce jde o nepříliš původní dílo závislé na mnoha slavných dobových vzorech. Recenzent listu Österreichisches Morgenblatt (5. 2. 1848) v závěru své kritiky dodává: „…Takže se Maritana vzdor jednohlasně negativní kritice líbila? A proč by se dobře zaranžovaný quodlibet neměl líbit? Vždyť opery, z nichž pan Wallace svou Maritanu sestavil, všechny oblíbené jsou! Je to prostě průmyslový výrobek!“ A o tři roky později, po uvedení Maritany ve Stavovském divadle v Praze, se píše v Bohemii (20. 11. 1851): „Nepříliš četné publikum se chovalo vesměs pasivně, přece se však líbilo snad nejkratší číslo opery, Lazarillova kavatina v A dur na začátku 2. dějství; že se bouřlivě aplaudovalo také odjinud opsané árii Dona Josého s banální allegrovou větou v E dur, to je charakteristický znak pražského vkusu, což ovšem nepoškodilo výkon pěvce, který všechny ty obehrané fráze dokázal působivě podat. V takovém okolí se předehra s fugovanou střední větou zejména vyjímala…“

Wallaceho opera Maritana si své největší slávy užívala v divadlech anglosaského světa. V roce 1877 byla v italském překladu nově nastudována v Dublinu a o tři roky později zazněla v Královském divadle v Londýně. Na přelomu 20. a 30. let 20. století se Wallaceho Maritana spolu s Balfeho Bohemian Girl a Benedictovou Lily of Killarney stala součástí jakéhosi „národního operního triptychu The English Ring“, který byl v dobovém kontextu chápán jako protipól k Wagnerovu Prstenu Niebelungově. Roku 1932 gramofonová firma Columbia pořídila na 6 šelakových gramodeskách první zvukovou nahrávku opery. Nového divadelního nastudování v původní anglické verzi se Wallaceho opera dočkala až roku 1970 v Dublině a na sklonku 20. století, v roce 1995, byla vydavatelstvím Marco Polo pořízena studiová nahrávka, ve zkrácené verzi bez dialogů, a vydaná na kompaktních discích.

Poslední léta

V roce 1854 se Wallace vrátil do Spojených států, znovu oženil, stal se americkým občanem a byl jmenován čestným členem Newyorské filharmonické společnosti. O deset let později se nemocný skladatel vydal do Paříže, kam odjel jednak z důvodu premiér svých oper (a kde se také mj. setkal i Hectorem Berliozem), ale především za léčením svého stále se zhoršujícího zdraví. O rok později, 12. října 1865, William Vincent Wallace v Paříži v 53 letech zemřel. Byl pochován v Londýně na Kensal Green Cementery a na jeho náhrobek který byl roku 2007 renovován, byl umístěn skladatelův epitaf: „Music is an art that knows no locality but heaven… W. V. Wallace.“

Zpívají Majella Cullah, Lynda Lee, Paul Charles Clarke ad., RTE Concert Orchestra řídí Proinnsías Ó Duinn.

Vysílá stanice ČRo D-dur 15.3. v 16:00